
Znovuzrozená Dafné v Kapli Božího těla: Když baroko pulzuje minimalismem
Ztracenou první operu La Dafne od Jacopa Periho z přelomu let 1597 a 1598 nově oživili skladatelé Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar. Původní antický mýtus o Apollónovi a nymfě Dafné na libreto Ottavia Rinucciniho po úspěšných devíti sezonách v Národním divadle Brno uvedl v obnoveném nastudování a novém obsazení olomoucký soubor Ensemble Damian v režii Rocca.
Původní hudba Jacopa Periho k libretu Ottavia Rinucciniho z přelomu let 1597 a 1598, považovaná za první operu hudebních dějin, se dochovala pouze v torzovité podobě. Když v roce 2011 inicioval tehdejší šéf Janáčkovy opery ND Brno Rocc vznik nové adaptace tohoto textu, obrátil se na olomoucký autorský tandem Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara. Výsledné pasticcio se po devíti úspěšných brněnských sezonách dočkalo nového nastudování: v rámci festivalu Opera Schrattenbach jej 7. listopadu v novém obsazení uvedl soubor Ensemble Damian.
Vstoupit do olomoucké Kaple Božího těla v Uměleckém konviktu obvykle znamená zastavit se a nechat na sebe působit majestát sakrálního prostoru. Tento večer měl však k střízlivému akademismu daleko. Ihned v úvodu předstoupil před publikum mim Sergej Sanža a s odzbrojující bezprostředností vyložil, co diváky čeká. Neformální tón okamžitě rozpustil bariéry a kaplí se rozlila spiklenecká atmosféra.

S vědomím, že za partiturou stojí dva respektovaní univerzitní pedagogové, by leckdo mohl čekat racionální akademický konstrukt. Opak byl pravdou. Jestli se výsledný tvar La Dafne něčemu vzpírá, pak je to zapouzdřená škatulka „vážná hudba“. Jde o hudbu neobyčejně přístupnou, vitální a šarmantní – navýsost emotivní, vzrušující a rytmicky strhující.
Rozdělení dvanácti částí libreta mezi oba skladatele otevírá zřetelný dialog dvou svébytných rukopisů. Tomáš Hanzlík, který zaštítil vstupní a rámcové scény včetně závěrečného lamenta s citací původního Periho fragmentu, staví na expresivní a dekonstruované afektové teorii. Ve scéně s nestvůrou (Monstrum) sáhnul k naturalistické zvukomalbě, syčení a výkřikům, které flexibilně podpořila pantomimická akce Sergeje Sanži v roli Satyra. Hanzlíkova hudební řeč tak osciluje mezi vzrušenou barokní deklamací a syrovým hudebně-divadelním gestem.
Naproti tomu Vít Zouhar zvolil spíše minimalistickou redukci. Barokní reminiscence v jeho výstupech nejčastěji inklinují k sugestivnímu rytmickému pulzu. Zouhar demontoval text na izolované slabiky a fonémy, jež pěvci artikulují v metronomicky přesném staccatu. V pomalejších sborových plochách naopak uplatnil litanické vrstvení vokálů, které v přirozeném dozvuku prostoru vytváří kontemplativní, až hypnotickou zvukovou lázeň. Přestože partitura soustavně pracuje s repetitivními fragmenty, nepůsobí ploše ani staticky – v každém taktu si udržuje švih a vnitřní napětí.

Zásadní zásluhu na tom má i vizuální koncepce režiséra Rocca a Venduly Johnové. Místo iluzivní scény zvolili střídmé semi-scénické řešení: štukatura s anděly a oltářním obrazem tvořila přirozenou architekturu prostoru. Vizuální podobu určovaly výrazné červené pultíky a geometricky střižené černé oděvy ansámblu s bílými akcenty. Z této asketické linie záměrně vystupovala postava Ovidia a Amora v podání Martina Ptáčka – jeho kostým tvořil bílý trikot s modrými puntíky a červeným srdcem, přičemž v prologu účinkoval za černým pultem se zavázanýma očima a vavřínovým věncem jako slepý antický básník. Působivým pojítkem se stala synchronní práce se stylizovanou barokní mimikou a gestikulací, která působila vtipně a přirozeně přitahovala pozornost obecenstva.

Pěvečtí protagonisté se bez zaváhání vyrovnali se všemi peripetiemi antického příběhu. Kamila Škrachová (Dafné) a Arnau Izard (Apollón) prokázali obdivuhodnou rytmickou jistotu i pěveckou stabilitu při interpretaci rychlých melodických figur. Martin Ptáček uplatnil svůj znělý kontratenor s potřebnou lehkostí a srozumitelnou dikcí, zatímco Dorota Grossová (Venuše) a Pavel Maška (Posel) spolehlivě podepřeli své sólové pasáže čistým a kantabilním frázováním s poučenou barokní ornamentikou.

Instrumentální trio ve složení Marek Kubát (arciloutna), Martin Smutný (varhanní pozitiv) a Bernat Izard (violoncello) fungovalo pod Smutného vedením jako spolehlivý rytmický motor. Continuo zde neplnilo pouze roli harmonické výplně; v Zouharových plochách drželo ostinátní pulz bez agogických výkyvů, zatímco v Hanzlíkových číslech pružně reagovalo na dramatické zvraty. Marek Kubát zaujal nejen jistou souhrou, ale i výborným improvizačním uměním a bezprostředností – jednu pasáž odehrál dokonce vestoje, čímž se stal součástí dramatické akce.

Obnovená inscenace La Dafne v podání Ensemble Damian potvrdila opodstatněnost autorského dialogu mezi raně barokní monodií, minimalismem a novějšími kompozičními postupy. Právě takové počiny mají vzácnou schopnost oslovit pestré publikum: mladší generaci otevírají cestu ke staré hudbě skrze neortodoxní formu, poučenějšímu posluchači zase připomenou, jak bezprostředně musela barokní opera působit v době svého zrodu. I tehdy šlo o cosi neslýchaného, provokativního a možná znejisťujícího, v každém ohledu však fascinujícího. V neposlední řadě imponuje fakt, že se olomoucké nastudování zcela obešlo bez digitálních berliček a technologických efektů. Žádné projekční plochy ani umělá inteligence – jen člověk, zvuk, barevný prostor a ryzí emoce. Nic víc, nic míň.

Témata
Další




