Pravda, která platí stále

11. září. Den v kalendáři, který se naneštěstí stal ikonickým. Na televizní obrazovce je vidět kouř a trhliny ve dvojici newyorských mrakodrapů, které se každou chvíli sesunou k zemi a s sebou stáhnou životy takřka tří tisíc lidí. Stále není možné pochopit, jak během pár vteřin tak náhle zmizel pocit bezpečí… Podařilo se nám ten pocit znovu obnovit? Nezačal se od toho dne počítat neklid a nejistota, které jdou zatím ruku v ruce 21. stoletím?

O tomto dni, o šestašedesát let dříve, roku 1935, se ovšem přihodila ještě jedna událost. Jiná, o poznání skromnější, ale ne bez významu. V estonském městě Paide se narodil skladatel Arvo Pärt. Loňské 11. září se na mnoha místech na světě díky tomu neslo ve znamení oslav devadesátin tohoto skladatele. Význačný mnichovský label ECM Records Manfreda Eichera u příležitosti Pärtova jubilea vydal album And I heard a voice, které je kompilací starších i novějších skladatelových vokálních skladeb v pojetí sboru Vox Clamantis, vedeným dirigentem Jaanem-Eik Tulvem, jenž Pärtovu hudbu interpretuje se železnou pravidelností. Stejně tak proběhla celá řada speciálních narozeninových koncertů. Skladateli se dostala velká porce pozornosti, jak je zvykem u takto významných jubileí, svou příležitost dokonce nevynechal ani tuzemský festival Pražské jaro. Přesto lze říci, že hudba tohoto Estonce v našich končinách velkou pozornost nevzbuzuje, i přes fakt, že tu rozhodně není nedostupná.

Co o něm vlastně víme? Že v minulých letech několikrát získal titul nejhranějšího žijícího skladatele? Že jeho hudba bývá stylově velice zkratkovitě přiřazována k minimalismu druhé poloviny 20. století? Že to je tichý, vousatý mužíček z Pobaltí, který svá nejúspěšnější léta prožil po čtyřicítce, v emigraci v západní Evropě? Jedním z možných způsobů, jak lze v našich jazykových končinách Pärta i principy, které stojí za jeho hudbou, poznat, je nově četba knižního rozhovoru italského hudebního vědce Enza Restagna, jehož překlad na konci loňského roku vydalo v rámci knihy Arvo Pärt: čas čakania slovenské nezávislé nakladatelství Modrý Peter.

Restagno rozhovor pořídil v červenci roku 2003. Vedla Pärta do něj pravidelně vstupuje i skladatelova manželka Nora, jež mnohdy velmi zahloubané promluvy obou pánů glosuje se sympatickou rázností. Fundovaný i osobní pohled na Pärta v knize přinášejí také statě slovenského duchovního Daniela Pastirčáka a hudebních profesionálů Petra Zagara, též překladatele knihy, a Víta Zouhara.

Text rozhovoru se víceméně drží životní chronologie, ale na mnoha místech organicky odbočí k obecnějším promluvám, při nichž prostor dostává soustředěnější vhled do Pärtova životního a skladatelského kréda. Čtenářstvo v knize krok po kroku prochází jeho dětstvím, studii na konzervatoři v Talinnu pod vedením Heino Ellera i raným obdobím, kdy komponoval v duchu dodekafonie, od níž se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let odklonil. Pro našince může mít zvláštní význam a naléhavost líčení poměrů v poválečném Estonsku, okupovaném sovětským Ruskem, které zapříčinily emigraci skladatelovy rodiny do Rakouska v roce 1980. Po ní postupně začaly v režii zmíněného Manfreda Eichera a jeho labelu EMC Records vznikat nahrávky Pärtových nejdůležitějších kompozic – počínaje deskou Tabula Rasa z roku 1984, přes Arbos (1987), Passio (1988), Miserere (1990) až k Te Deum (1994). Právě jimi získával popularitu a jeho skladby postupně začaly zkoušet tělesa napříč celým světem.

Pärtovo pomalé vyprávění má v sobě silný magnetismus, jaký má každé vyprávění člověka, který o čem vyprávět má. V čem ale spočívá to nejzajímavější a nejpozoruhodnější, jsou právě momenty, kdy promýšlí svůj přístup ke komponování, ukotvený ve víře, znalosti kanonických liturgických textů, matematice hudby a v důvěře v sílu zvuku, který zní. Ačkoliv to v textu není zmíněno explicitně, Pärtova hudba stojí na neochvějné etice, která se snaží uvnitř člověka hledat smír, i s vědomím nekončící přítomnosti protikladů.

Na větší část sedmdesátých let se Pärt stáhl do ústraní, aby se oddal hledání nové kompoziční formy, s níž by byl plně v souladu. Cesta za originálním způsobem skládání hudby se v jeho případě rovnala i hlubšímu poznání sebe samého. Dodekafonie a tzv. Nová hudba, které mu do té doby byly vlastní, se v jeho očích začaly ke konci 60. let stávat zdrojem konfliktů: ve Východním bloku byly stranicky odsuzovány jako západní progresivismus – sám Pärt o tom jako avantgardní persona non grata věděl své –, na Západě pak sloužily jako munice pro podminování kapitalismu. Pärt si uvědomil, že chce hledat jinou cestu, která nemá za cíl za každou cenu stát v opozici. Budování chtěl předřadit ničení. Jeden po druhém začal zhudebňovat texty žalmů, impulzivně a bez toho, aby kladl důraz na to, zda budou v budoucnu interpretovány. Jednoduché melodie pro jeden hlas, žalm za žalmem. Vedle toho se věnoval studiu gregoriánského chorálu, pro nějž z jednoho talinnského kostela získal knihu Liber usualis. Nakonec došel k ustavení stylu tintinnabuli, založeném na jednoduché, ale vysoce racionální matematické souvztažnosti, která mu umožnila soustředit se na zvukové vyznění hudby a zároveň dovedla nést poselství liturgických textů a víry. Pärt v rozhovoru doslova říká, že v ten moment se vyrovnal sám se sebou a s Bohem. Jako důsledek vznikly jeho nejdůležitější skladby Für Alina, Tabula Rasa, Miserere, Janovy Pašije, Te Deum nebo Berlínská mše.

Mohlo by se zdát, že vynalezením tintinnabuli se z Pärta stal katalogový poustevník, mnich zahalený v kutně, který dík víře došel totální vnitřní rovnováhy, a veškeré konflikty se tak rázem ocitly mimo něj. Jak nicméně zazní z úst jeho ženy, Pärtova hudba nechlácholí, vyjadřuje i bolest a lítost – pocity stejně univerzální jako radost a štěstí. I o nich jsou pro Pärta tak důležité biblické a liturgické texty, k nimž říká: „Keď sa pozřeme na období dvoch tisícov rokov, vidíme, že ľudia sa zmenili len veľmi málo. Preto si myslím, že sakrálne texty sú veľmi aktuálne. Z tohto pohľadu niet veľkého rozdielu medzi včerajškom, dneškom a zajtrajškom, pretože existujú pravdy, ktoré platia stále. Človek sa dnes cíti rovnako ako vtedy a rovnalo sa potrebuje zbavit svojich chýb.“

Pärt-člověk i Pärt-skladatel víc než v čemkoliv jiném hledá živnou půdu právě ve slovech těchto textů. Zdá se to jako anachronismus, ve víceméně ateistické zemi asi o to směšnější. Jen díky tomu se mu ale možná daří to, čím jeho hudba promlouvá k tolika lidem: propojovat minulost s přítomností, tradici s aktuálností a srozumitelnost s niternou mystikou. A dodává odvahu (nehledě na to, zda žijeme, či nežijeme nábožensky) nevzdávat pátrání po jazyku, kterým lze zprostředkovat porozumění i v dobách neklidu a chaosu.

Enzo Restagno – Daniel Pastirčák – Peter Zagar – Vít Zouhar, Arvo Pärt – čas čakania, Levoča: Modrý Peter 2025.