Marek Kozák

Přestože mnohým se při vyslovení jména Luboše Fišera (1935–1999) vybaví jeho hudba k četným filmovým snímkům, jako skladatel si získal mezinárodní pozornost svými kompozicemi orchestrálními, kantátovými a komorními. Klavíru věnoval vedle osmi pozoruhodných klavírních sonát také skladbu Sny a valčíky z roku 1993, která v postmoderním přístupu kombinuje chopinovskou snivost s banálními valčíkovými melodiemi.

Dva Rumunské tance, op. 8a Bély Bartóka (1881–1945), komponované roku 1910, jsou spojeny s počátky skladatelova zájmu o lidovou hudbu, jejíž nápěvy Bartók od roku 1905 zkoumal a zapisoval na maďarském, slovenském i rumunském venkově. Bartókův brilantní klavírní styl v Rumunských tancích dokonale zprostředkovává nespoutanou energii východoevropského folklóru.

Drobný Valse pour les enfants (Valčík pro děti) Igora Stravinského (1882–1971) vznikl roku 1917 ve švýcarském Morges a skladatel jej publikoval roku 1922 na stránkách francouzského deníku Le Figaro. Mechanicky opakovaný valčíkový rytmus zde evokuje zvuk dobových dětských hracích skříněk. Tango z roku 1940 je pak jedním z prvních děl, které Stravinskij napsal po svém přesídlení do New Yorku. Nebyl by to ovšem Stravinskij, aby pravidelnou taneční pulzaci smyslného argentinského tanga neozvláštnil skrytými nepravidelnostmi.

Nespočet lyrických klavírních kusů, které rozeznívají nejtajnější zákoutí lidských emocí, vysloužil polskému romantickému skladateli Fryderyku Chopinovi (1810–1849) přezdívku „básník klavíru“. Sentimentální, melancholická a zasněná nálada je často charakteristická také pro řadu z jeho 59 Mazurek z let 1825–1849, v nichž se nechal inspirovat polskými národními tanci.

Podobně jako v případě Chopinových Mazurek, tak i v případě Českých tanců Bedřicha Smetany (1824–1884) bylo jejich pramenem probouzející se slovanské národní uvědomění. Dvě řady Smetanových tanců z let 1877 a 1879 přinášejí výrazově a náladově rozmanité stylizace českých lidových tanců v lisztovsky náročné klavírní stylizaci.

Večer uzavře Partita B dur, BWV 825 Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), první z cyklu šesti partit pro klávesové nástroje, který vznikal postupně v letech 1726–1731. Dílo je vlastně suitou složenou z oblíbených francouzských lidových a dvorských barokních tanců alemandy, courante, sarabandy, menuetu a gigue uvozených preludiem. Bachova hudba ani zde nepostrádá vznešenost, půvab a eleganci ani hbitou a jiskřivou virtuositu.

Text: Ondřej Pivoda