
NOTA BENE: Nekulturní kultura
„Haló! ... no, Vy ... Vy, tam ... slyšíte mě?“
„Haló! ... no, Vy ... Vy, tam ... slyšíte mě?“
Oslovení. Každý byl někdy v životě osloven. Každý nutně musel být někdy osloven.
Oslovení má tu zvláštní vlastnost, že se nás dotýká. Stáváme se cílem a sami sebe pociťujeme jako tento cíl. Oslovení má také sílu nás vytrhnout. Ať už zpřetrhá všechny časové plochy, nebo celý prostor scvrkne do jedné jediné vteřiny, udělá to nehledě na to, zda my sami chceme.
V neposlední řadě: oslovení si často pamatujeme. Odvážil bych se tvrdit, že vždy alespoň o to déle, o co samo trvalo, a nemůžeme nikdy vyloučit, že si jej nakonec budeme pamatovat celý život. Koneckonců narození každého z nás muselo nutně začít oslovením.
Oslovený jedinec to nemá lehké. Přestává být jedincem a stává se součástí narativu toho, kým je osloven. Když jsme takto osloveni, ocitáme se v pasti. Nemáme možnost nereagovat. Když se na oslovujícího podíváme a následně budeme mlčet, pak musíme zůstat navždy němí. Když budeme dělat, že jej nevidíme, pak jsme doživotními slepci. A když začneme utíkat, pak utíkáme sami před sebou. Když se však stane to, že na oslovení chceme reagovat, rozhodneme se jej vyslyšet, ale opravdu a upřímně nemůžeme toho, kdo nás oslovil, najít, pak slyšíme už jen náš vlastní hlas, jako by promlouval hlasem toho, koho jsme nenašli. Tento někdo se v nás zabydlel, stejně jako otázka, jež je zároveň jedinou možnou odpovědí: „Kdo to byl? A co chtěl?“My prostě nemáme možnost nereagovat. I naše neodpověď je odpovědí. Jsme povinováni. Nemáme možnost než ...
Oslovení, to není jen řečový akt. Stejně tak můžeme být osloveni poklepáním na rameno, ladným gestem ruky, úsměvem druhého nebo kusem klacku, který přiletí odkudsi. Osloven a oslovován je však také člověk románovou postavou, již mrtvým spisovatelem, tichem anebo také hudbou.
Ať už se jedná o programní kus, kde, co idée fixe, to hlas, který k nám promlouvá, anebo jde o hudební motiv, téma, barvu, kontext, sál, rytmus, formu, obsazení, interpreta či skladatele – každý z nás byl někdy osloven a někteří měli i to štěstí, že na to nemohou nikdy zapomenout.
Kultura v sobě projevy oslovování šlechtí, pěstuje, ctí, váží si jich a také o ně pečuje. Vždyť i latinské colere (supinum cultum), od něhož je kultura odvozena, obsahuje právě tyto významy. Když však přestane být pečováno o kulturu, nastane nekulturní kultura. Je potom těžké vážit si jejích projevů, stejně tak je těžké odpovídat na taková oslovení jinak než smutkem, nelibostí a někdy i zoufalstvím.
Samozřejmě, vše je otázkou kontextu. Některá kultura si přímo za cíl vytyčila být ne-kulturní třeba proto, aby na čas odsunula stranou estetiku a mohla tak poukázat na ta místa lidského života, která jinak zůstávají skryta.
Kultura se projevuje nejen na jevišti, koncertním pódiu, mezi řádky velkých tvůrců, ale také u rodinné večeře, v dopravním prostředku, ve školách, v politice, a tedy i v institucích. Každá dlouhotrvající, řádná, důvěryhodná, a tedy fungující instituce je nějak kulturní. Svojí tradicí a způsobem, kterým koná, co konat má, v sobě vytváří vlastní kulturu, kterou poté oslovuje ostatní. A jsou to právě kulturní instituce, od kterých to vyžadujeme, protože k tomu mají ze všech nejlepší možnost, aby byly příkladem ve vytváření kultury-kulturního.
Co ale dělat, když jejich vrcholní představitelé kulturní nejsou? Jak oslovovat a být oslovován ministrem kultury, který kulturní není? Proto, aby se v takové otázce mohlo pokračovat, je nezbytné na začátku udělat distinkci mezi slovem „ministr“ a slovem „kultura“.
Jestliže je pravdou, že od vedoucích funkcí, v tomto případě ministerských, očekáváme a měli bychom očekávat, že, bez ohledu na jejich resort, budou též kulturní a budou alespoň o něco málo víc než jen vy-volenými, tj. budou moci být příkladem, pak u ministra kultury mluvíme o mnohem větší nutnosti být kulturní. Tuto nutnost je třeba zjevit, aby bylo jasné, že mohu o někom mluvit kriticky a stejně tak i hodnotit jeho činy, ale nikterak tím nepopírám jeho demokratické zvolení ani demokracii jako takovou. Je asi dobré zmínit, že v každé demokratické společnosti je hodnocení a případná kritika integrální součástí demokratického systému. A to tedy i bez ohledu na to, zda učiníme onu distinkci ministr-kultury či nikoliv. Je též legitimní ptát se: co to vlastně znamená vyhrát volby, k čemu všemu to opravňuje, k čemu zavazuje atd. V tomto případě je však mnoho povolanějších k takové diskuzi.
Vraťme se proto zpátky.
Když tedy onen apel zamíříme více na samo jednání a promlouvání, tedy podstatu činnosti ministra, zesílíme tím věcnost naší výtky i možnost rozvinutí diskuse. Výchozí tezí tedy může být fakt, že ministra kultury respektuji jako ministra pověřeného vládou a jmenovaného prezidentem, ale v důsledku jeho jednání a promlouvání jej nemohu respektovat jako kulturního.
Je těžké, a asi ne zcela objektivní, snažit se najít bod, který by za všechny jiné vystihl tuto tezi. Kdybych snad vybrat musel, pak mě nejspíše napadá jeho rozhovor v pořadu Poledne s Moravcem, kdy před oči diváků a moderátora pozdvihne papír, na kterém je obyčejnou tužkou, pokud použiji jeho slova: „načmáraný“ symbol „panáčka“ s jeho přirozením, který ministr kultury Oto Klempíř představuje jako „komplexní obraz ministerstva kultury jako živého organismu“. Načež sám dodá, že jej vytvářel pár minut v autě cestou na tento rozhovor.
V tomto bodě není pochyb o tom, že otázka, zda je takový projev kulturní či nikoliv, nemůže být předmětem diskuze. Ta by se měla ubírat spíše tím směrem, jestli se už vlastně nejedná o vyloženou vulgaritu a barbarství. Toto vede k otázce: Kdy v pojmu nekulturní kultura je adjektivum nekulturní ještě zastoupeno pouze významem absence-kultury a kdy už ale naplňuje význam barbarství? Taková otázka dává v sobě vyvstat další: Je barbarskost něco, co zruší i pojem kultura. Tedy ještě jinak a přesněji: už se tu nebavíme o nekulturní kultuře, ale o barbarské kultuře čili o nekultuře.
Jak je za takové situace možné, aby někdo zůstal ministrem, tj. vedoucím, něčeho, co svojí vlastní činností přivádí k rozkladu a úpadku? Čemu má vladař vládnout, když objekt, díky kterému je vládcem, sám vladař ničí? Čeho má být ministr ministrem, když svým ministrováním zrušil předmět svého ministrování?
Takový závěr vede zpět k prvotní distinkci mezi pojmy kultura a ministr, a tedy respektování faktu, že někdo je ministrem. Všichni cítíme, že upřímně chceme a budeme respektovat tento fakt (ministerskou funkci), ale též jsme si vědomi toho, že respektujeme formu bez obsahu. Děláme tak proto, že chceme dostát demokratickým zásadám, a tedy proto, abychom si vůbec možnost demokracie jako takové svým případným nerespektem nezrušili.
Abychom uchovali naději, že když vydržíme a svým respektem formu uchováme, tak ji budeme moci někdy v budoucnu naplnit i obsahem. Děláme to však s jistým smutkem a obtížemi, protože jsme byli velmi silně osloveni a nevíme, jak lépe bychom měli reagovat. Máme totiž jednu nevýhodu. Zatímco my se snažíme formu podržet i bez obsahu, forma sama, v tomto případě ministr kultury Oto Klempíř, sebe ničí svým vlastním obsahem.
Demokracie nás oslovuje. Oslovuje nás svojí svobodou a my zkrátka cítíme, že nemáme možnost neodpovědět. Mlčet nemůžeme, protože lhostejnost by byla takovou odpovědí, která by brzy vedla k ukončení otázek, oslovování, demokracie. Proto jsme smutní, trápíme se a píšeme články.
Weitere




