Znovu slyšet Vivaldiho. Max Richter a jeho Čtvero ročních dob

Když v roce 2012 vyšlo album Recomposed by Max Richter: Vivaldi, The Four Seasons, setkaly se na něm dva hudební světy vzdálené téměř tři století. Richterovu novou podobu barokního cyklu nahráli houslista Daniel Hope a Konzerthaus Kammerorchester Berlin pod vedením Andrého de Riddera. Základem byla nově vytvořená partitura, která Vivaldiho motivy zasazuje do Richterova vlastního hudebního jazyka. 

Když známou hudbu přestáváme vnímat

Richterův vztah ke Čtveru ročních dob provázela zvláštní rozpolcenost. Hudbu miloval, ale její všudypřítomnost v reklamách, obchodech či telefonních čekacích smyčkách mu postupně bránila skutečně ji slyšet. Chtěl se k ní vrátit a obnovit vztah, který překrylo příliš mnoho bezděčných poslechů.

Vivaldiho způsob práce mu přitom nabídl přirozený výchozí bod. Opakující se figury, výrazné rytmické modely a střídání kontrastních ploch mají blízko k principům minimalismu i elektronické hudby. Také Daniel Hope později popsal, že mu práce na Richterově verzi otevřela uši pro původního Vivaldiho a probudila chuť jeho koncerty znovu nahrát. 

Právě pro podobná setkání má Richter dobré předpoklady. Jeho tvorba propojuje klasickou kompoziční průpravu s elektronikou, filmem a současným tancem. Krátký motiv dokáže proměnit v nosný prvek rozsáhlejší hudební plochy; pozornost pak přitahují drobné změny, barva a postupné vrstvení zvuku.

Od jarního chvění k zimnímu zastavení

Při prvním poslechu se vyplatí začít úplně od začátku. Krátká předehra Spring 0 vytváří jemný elektronický prostor, z něhož teprve vystoupí jarní hudba. Richter tak posluchače připraví na jiný způsob vnímání času.

Ve Spring 1 se pak můžete soustředit na opakování drobných smyčcových figur. Sledujte, jak se proměňuje jejich účinek, když se k nim přidávají další hlasy a mění se hustota zvuku. Známý materiál tu získává prostor, v němž lze zaslechnout i detail, který by při rychlejším průchodu původní partiturou snadno unikl.

V letních částech se připomene Richterův zájem o výrazný puls a fyzickou energii hudby. Sám při popisu své práce mluvil také o inspiraci taneční hudbou a bubenickou hrou Johna Bonhama. Elektronika přitom na různých místech cyklu působí velmi nenápadně, například v hlubokých zvukových vrstvách. 

Jiný druh pozornosti si zaslouží Winter 2. Richter zde ponechává výraznou melodii pomalé věty a proměňuje její doprovod. Je to vhodné místo pro malé poslechové srovnání: pusťte si nejprve Vivaldiho a potom Richterovu verzi. Všímejte si, jak odlišné okolí mění vyznění melodie, kterou už znáte. 

Deska, které sluší soustředěný poslech

Vivaldi Recomposed může oslovit posluchače klasiky i ty, kteří mají blízko k ambientní nebo filmové hudbě. Richterovy návraty a delší zvukové plochy ovšem vyžadují ochotu přijmout jeho tempo. Kdo u Vivaldiho vyhledává především rychlé střídání gest a barokní výřečnost, může některé pasáže vnímat jako příliš setrvalé. Zajímavé je sledovat, co takové zpomalení pozornosti dovolí objevit.

Vinylové vydání k souvislému poslechu přímo vybízí. U rozšířeného dvojLP z roku 2014 patří první strana jaru a létu, druhá podzimu a zimě. Druhá deska přidává elektronické skladby Shadows a remixy. Pro první setkání doporučujeme věnovat pozornost samotnému cyklu a k bonusům se vrátit později. 

A malá poznámka při výběru nahrávky: v roce 2022 vyšlo také album The New Four Seasons – Vivaldi Recomposed, tentokrát s houslistkou Elenou Urioste a Chineke! Orchestra. Richter v něm svou partituru znovu prozkoumal prostřednictvím dobových nástrojů, střevových strun a historických syntezátorů. Pro poznání původního projektu hledejte nahrávku s Danielem Hopem; novější verze nabízí další zajímavé srovnání.