Stephen Kovacevich: život s Beethovenem, Marthou Argerich a neodbytnou trémou

O svém vztahu k Beethovenovi dokázal Kovacevich mluvit s humorem. Jednou prohlásil, že za vítězství ve Wimbledonu by se vzdal všech jeho klavírních sonát. S jedinou výjimkou: Sonátu E dur op. 109 by neobětoval ani za tenisový triumf. V podobných poznámkách se ukazoval člověk, který měl ke svému repertoáru velmi osobní vztah a dovedl o něm mluvit bez obřadnosti.

Narodil se 17. října 1940 v kalifornském Los Angeles chorvatskému otci a americké matce. Hudební začátky spojoval s domácím poslechem. Rodiče měli na tehdejší dobu kvalitní přehrávací aparaturu a mezi jeho první hudební lásky patřily Mozartova Čtyřicátá symfonie, Straussovy Povídky z Vídeňského lesa a Wagnerovi Mistři pěvci norimberští. Ke klavíru se dostal v dětství a v jedenácti letech už veřejně vystupoval. Chodil také s matkou na zkoušky pěveckého sboru. Podle vlastního pozdějšího vyprávění tam jako malý kluk neváhal dospělým opravovat intonaci.

Posluchači starších desek jej přitom mohou znát pod jiným jménem. Na počátku kariéry vystupoval jako Stephen Bishop, s příjmením svého nevlastního otce. Později připojil otcovo jméno Kovacevich a nakonec u něj zůstal. Praktickým důvodem byla také záměna s americkým zpěvákem a kytaristou Stephenem Bishopem. Pod dvěma různými jmény tak v katalozích přežívají nahrávky téhož pianisty. 

Na konci padesátých let odešel díky stipendiu do Londýna studovat u Myry Hess. Do té doby jej připravoval ruský pedagog Lev Schorr, Hess mu však otevřela další možnosti hudebního uvažování. Právě tehdy se zásadně proměnil jeho vztah k Beethovenovi. Podle vlastních vzpomínek jej skladatel zpočátku příliš nepřitahoval. Zlom přinesla Serkinova nahrávka Diabelliho variací. Jejich nastudování mu zabralo přibližně rok; s Hess přitom dílo společně objevovali, protože ani ona je dosud sama nehrála. 

Diabelliho variace se staly součástí jeho průlomového londýnského recitálu ve Wigmore Hall v roce 1961. Doplnil je Bergovou sonátou a Bachovými preludii a fugami. Program tehdy představil mladého pianistu, který byl připraven vstoupit do mezinárodního koncertního života s náročnými skladbami vyžadujícími soustředění a promyšlený výklad. Londýn už neopustil jako své hlavní působiště. 

K Beethovenovu variačnímu cyklu se vracel celý život. V roce 1968 jej natočil pro Philips, o čtyřicet let později znovu pro Onyx. Dvě nahrávky stejného díla tak zachycují velmi odlišné etapy jeho umělecké dráhy. Mezi nimi vznikla řada dalších snímků, především kompletní soubor Beethovenových dvaatřiceti klavírních sonát pro EMI. Dlouhodobě spolupracoval také s Colinem Davisem, s nímž pořídil ceněné koncertní nahrávky. K jeho stěžejním autorům patřili vedle Beethovena Mozart, Schubert, Brahms a Bartók.

Významnou část jeho života tvořila komorní hra. S Jacqueline du Pré nahrával Beethovenovy violoncellové sonáty, spolupracoval s Josefem Sukem a Amadeovým kvartetem. Zvláštní místo měla Martha Argerich. Jejich někdejší partnerský vztah se proměnil v dlouholeté hudební přátelství a společně hráli ještě po mnoha desetiletích. V jejich repertoáru se setkával Mozart s Debussym a Bartókem, později přibyl také Rachmaninov.  Společná práce přitom nabízela i situace, které by si člověk za uhlazeným obalem gramofonové desky sotva představil.

Jednu z nich popsal Davidu Niceovi pro The Arts Desk. Měli nahrávat Bartókovu Sonátu pro dva klavíry a bicí, ale při večerním rozehrávání se ukázalo, že klavír Argerich nefunguje. Nosiči nakonec přiznali, že jim nástroj upadl. Následovalo horečné shánění náhrady. Jiný Steinway dorazil až kolem půl třetí ráno a nahrávat se začalo ve tři. Skončili v půl osmé.

Kovacevichovi taková hodina příliš nevyhovovala. O své spoluhráčce ovšem podotkl: „Martha se ve tři ráno probouzí.“ Výsledek jejich noční práce sám řadil k nahrávkám, které měl rád.

V pozdním věku Kovacevich objevoval s novým zaujetím dílo Rachmaninova. Před pětasedmdesátými narozeninami se s Argerich připravoval na provedení Symfonických tanců a živě diskutoval o tempech i detailech skladatelovy vlastní hry. Přestože měl za sebou dlouhou kariéru, stále nacházel hudbu, kterou chtěl nově nastudovat. 

S takovou vytrvalostí souvisela také méně viditelná stránka jeho profese. Tréma jej provázela od dětství a nezmizela s úspěchem ani zkušeností. Otevřeně vysvětloval, že důkladná příprava sama o sobě nezaručuje klid před vystoupením. Pomáhaly mu i rady sportovních trenérů: podobně jako fotbalista před penaltou potřeboval obrátit pozornost od možného nezdaru k tomu, co se může podařit.

V roce 2008 prodělal cévní mozkovou příhodu, po níž dočasně nemohl mluvit. Ke klavíru se však vrátil a podle svých vzpomínek už o tři týdny později hrál Beethovenův Císařský koncert. Další zdravotní komplikace jej přiměly zúžit repertoár a věnovat více času skladbám, které znal po desetiletí. 

Ještě 22. října 2025 oslavil ve Wigmore Hall své pětaosmdesátiny po boku Marthy Argerich a houslistky Irène Duval. Program spojoval Brahmse, Beethovena a Debussyho. V lednu 2026 pak pořadatelé International Classical Music Awards oznámili, že mu udělují cenu za celoživotní přínos. 

Vedle klavírní hry se od osmdesátých let věnoval dirigování a své zkušenosti předával mladším hudebníkům. Právě pedagogická setkání připomíná český klavírista Jan Schulmeister, který s ním pracoval při mistrovských kurzech v Lucernu. V jeho vzpomínce zůstávají společné hledání u nástroje i rozhovor, který pokračoval po skončení lekce:

„Se Stephenem Kovacevichem jsem měl tu čest spolupracovat dvakrát na velmi obohacujících masterclass ve švýcarském Lucernu. Jeho interpretační přístupy, kombinující evropské zásady s americkou frivolností byly moc příjemné a v dílčích aspektech i trošku odlišné od toho, s čím jsem se setkal před ním.

Jako člověk byl pan Kovacevich moc příjemný a přátelský. Nezapomenu na náš rozhovor po práci u klavíru, kde jsme hovořili o dirigování a jeho snadných i velmi těžkých stránkách a strastech… Vždy budu na pana Kovaceviche vzpomínat s velkou nostalgií.“