Veronika Bílková: Člověk nejdřív musí mít rád hudbu

Co vás přivedlo k propojení ilustrace a velkých postav klasické hudby?

Přivedla mě k tomu má celoživotní láska k hudbě. Už v dětství jsem hrála na klavír a na cello, a klasika mi tak je odjakživa blízká. Jako dítě jsem ale neměla po ruce knihu, která by mi skladatele a podstatu jeho díla přiblížila srozumitelnou a zábavnou formou. Byly to spíš seznamy děl. Tehdy jsem ještě nevěděla, čemu se budu věnovat. Hudbu a malbu jsem poprvé naplno propojila až ve své diplomové práci o Beethovenovi. Chtěla jsem vytvořit knihu, kterou bych sama chtěla jako dítě číst a listovat. 

Podle čeho si vybíráte osobnosti, jejichž životy následně ztvárníte v knize?

U každého je to jinak. Beethovena jsem si vybrala, protože jsem v dětství hrála jeho klavírní sonáty a vždy jsem měla ráda jeho symfonie. V jeho tvorbě jsem navíc viděla mnoho kontrastů a principů, u kterých jsem si uměla snadno představit, jak je ztvárním ilustracemi. V případě Bedřicha Smetany jsem chtěla přiblížit i jeho další velká díla, vedle notoricky známé Prodané nevěsty nebo Vltavy. Martinů mi pak poskytl jinou historickou i uměleckou perspektivu, což bylo u třetí knihy věnované klasické hudbě potřeba, aby vizuálně působila jinak než obě předešlé. Zároveň mi imponovala jeho rozmanitost. Stačí se podívat na to, jaké přijímal zakázky, jak se měnil jeho skladatelský rukopis a jak se nechával ovlivnit vším, co kolem sebe viděl a slyšel. Ať už to byla atmosféra Paříže 20. a 30. let, válečná léta, exil v Americe i mnoho témat mimo oblast hudby. 

Martinů má vůbec velmi specifický hudební svět a osobní příběh.

Martinů mi při práci přinesl asi nejvíc radosti. Na historii jsem se dívala jeho očima, a mohla tak malovat ilustrace k začátkům zvukového filmu, pro který psal hudbu, fotbalové utkání ke skladbě Half-time, Lindberghův přelet Atlantiku, jemuž věnoval skladbu Vřava, nebo ilustrace ke skladbám Památník Lidicím a Polní mše. Na obálku knihy si také našla cestu malba ke Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, který dokončil ve Švýcarsku přesně v den podpisu mnichovské dohody.

Pozorovala jsem, jak Martinů, přestože od určité doby nežil v Československu, na svou zemi neustále myslel, a jak se láska k domovu do jeho díla promítala. Při vzniku ilustrací mi pomáhal svou zvídavostí. Mohla jsem zpracovat všechno, co mě samotnou zajímalo, i když mnoho těchto motivů v knize o hudebním skladateli možná působí nečekaně.

Musela jste pro každou z knih hledat jiný výtvarný jazyk?

Jazyk se vždy našel sám, spolu s tím, jak jsem poslouchala hudbu toho kterého skladatele. Vždy se snažím, aby ilustrace hudbu vizuálně přibližovaly, aby ji svým způsobem malovaly. Tomu se podřizuji i v typografii a sazbě knihy. Ilustrace jsou designem skladby ve své barevnosti, světle, kompozici a vybraných motivech. Beethoven měl víc čistého papíru, přehlednosti a systematičnosti. Kniha je proto ve své barevnosti monotematická. Ilustrace jsem doplňovala tisky klavírními kladívky z vídeňské mechaniky, abych přiblížila melodické linky jednotlivých klavírních sonát. Tympánovými paličkami jsem zase tiskla hlavní motivy symfonií k úvodním dvoustranám. Tyto tisky byly subtilním grafickým doplňkem hutných ilustrací, které jsem malovala špachtlí. Šlo mi o kontrast mezi čistotou a dynamikou.

Smetana má zase víc scénických maleb, které jsou propojovány v jednotlivých kapitolách. Jednota Smetanových oper se odrazila ve vizuální jednotě kompozice, barev i témat tak, aby na sebe ilustrace přirozeně navazovaly. Jako byla u Smetany důležitá čeština, tak o to víc jsem chtěla, aby i typografie v této knize víc křičela. Úvodní dvoustrany kapitol tím pádem vycházejí z tehdejších plakátů k premiérám oper. Využila jsem dobové písmo a litery tiskla vyrobenými razítky.
Martinů mi bohatostí své tvorby pak dovolil různorodě přistoupit i k výtvarné koncepci knihy. Dvoustrany se kompozičně proměňují, barvy víc svítí, jsou sytější, kontrastnější. Také v textu jsem upustila od rozborů skladeb a zaměřila se spíš na příběhové vyprávění. Sám mi to dovolil. Říkal, že hudba by se neměla příliš analyzovat, měla by se především poslouchat a vnímat.

Jakým způsobem vaše knihy o skladatelích vznikají? Začínáte textem, ilustracemi, nebo spíš atmosférou a představou?

Začínám tím, že si toho co nejvíc přečtu a poslechnu. Dělám si poznámky na kartičky, které připínám na tabuli. Jsou to jasné body, o nichž vím, že je v knize následně použiju. Často si k nim rovnou skicuju i nekonkrétní kompoziční nebo barevné nápady. Když mám tabuli zaplněnou, trvá třeba další rok prostudovat skladatele co nejvíc. Hledám informace v archivech, muzeích, digitalizovaných novinových článcích a dalších knihách. Procházím dopisy, partitury, poznámky, deníky… Často pak všechny kartičky na tabuli přeházím. To je důvod, proč vyprávění v knize nejde chronologicky. Nezačínám od dětství, kdy se často dlouho nic moc neděje, ale podle důležitosti jednotlivých událostí nebo skladeb, v pořadí, které je pro ně nejvhodnější. Smetana začíná první operou, Martinů studii v Paříži.

Následně píšu, škrtám, vymýšlím ilustrace, hledám reference. Když odešlu text na kontrolu k muzikologům a na korektury, začínám malovat. Osmdesát pět ilustrací k Martinů mi například trvalo namalovat celkem rychle, asi devět týdnů, protože všechny motivy už dlouho byly v mojí hlavě. Pak ilustrace nafotíme, upravím je a začnu sázet s textem. Než knihu odešlu do tisku, ještě několikrát zpanikařím a hledám chyby, abych je opravila, než bude pozdě. Taky se snažíme vybrat co nejvhodnější papír a technologii tisku, aby ke konkrétnímu skladateli seděla. Celá práce od začátku do konce trvá zhruba dva a půl roku. 

Jak převádíte něco tak nehmotného, jako je hudba, do vizuální podoby? 

Člověk ji ze všeho nejdřív musí mít rád, musí s ním pohnout. Znám okolnosti vzniku skladby, kontext tehdejší hudební scény, tuším, co chtěl autor svou hudbou říct, jak mu tvorba pomáhala nebo v jakých podmínkách pracoval a jaká témata si vybíral. V textu vycházím z přímých citací, ale přesto nikdy nemůžu s určitostí vědět, co skladatel během komponování prožíval a nemůžu za něho mluvit. Můžu ale malovat podle toho, jak na mě jeho hudba působí, i s ohledem na to, co o něm vím. Barevnost a kompozici ilustrací podřizuju tomu, jak se tyto prvky dají odvodit od jasných faktů – jestli jsou to například ilustrace ke komické, nebo tragické opeře –, ale ve výsledku stejně vždycky vycházím především z energie skladby, z toho, jak si ji představuju vizuálně. První vize se většinou promítnou i do výsledné formy, i když mezitím proběhne třeba celý rok.

Pro koho své knihy primárně píšete – pro děti, rodiče, pedagogy nebo i pro dospělé milovníky hudby?

Tak nějak doufám, že si v nich každý najde to své. Beethoven a Smetana jsou knihy napsané srozumitelně, tak aby je mohly číst i děti, ale stejně tak od dospělých slyším, že v nich objevili nové, pro ně neznámé informace, přestože se o klasickou hudbu zajímají. Obecně to je u každé z knih jiné. V případě Martinů jsem už byla trochu méně důsledná, co se týče vysvětlování některých hudebních termínů. Je to přístupnější kniha, protože není jenom o hudbě, je více příběhová. Věřím, že tomu, kdo se k Martinů ještě „neproposlouchal“, snad alespoň trochu pomůže si k němu najít cestu.

Jak najít rovnováhu mezi srozumitelností a kvalitou, aby kniha nebyla ani příliš zjednodušená, ani příliš odborná?

Balanc vidím mezi jménem, jak ho známe, a tím, co pro mě v sobě nese. Nejde mi o to, aby si čtenář zapamatoval veškeré názvy skladeb nebo jména, která se v knize vyskytují, ale chci, aby si uvědomil obsah a kontext. Jako dítě jsem nechápala, jak může být každý skladatel, o kterém se učíme, ten nejvýznamnější, a proč zrovna tohle dílo je to nejdůležitější. Na odpovědi v hodinách už nezbývalo dost času. Děti se ve škole dodnes učí odříkávat seznam Smetanových oper, ale vlastně o nich nic konkrétního neví.

Mám za to, že svou váhu má originalita skladatele, to, z čeho vycházel a co přinesl nového. Proto se zaměřuji spíš na širší souvislosti. Podle jakých principů Smetana komponoval své opery? Čím díla Martinů zaujala dirigenty, že si zasloužila místo na programech premiér mezi nejslavnějšími jmény v Paříži a později i v Americe? Není pro mě podstatné, že se tam dostala, ale čím si to zasloužila.

Pak je tu druhá věc, že se, myslím, až příliš mluví o životě skladatelů, ale méně o jejich díle. A čím pikantnější jejich příběhy jsou, tím lepší. Jejich osobní prožitky a události jsou jistě důležité a na jejich tvorbu měly vliv, tam by to ale nemělo končit. Vidíme to u životopisných filmů, které se často až bezostyšně pitvají v soukromí slavných osobností. Jména Bedřich Smetana nebo Bohuslav Martinů ale neznáme v první řadě kvůli jejich osobnímu životu, známe je pro jejich hudbu. Tvorbě zasvětili celý život, často pro ni přinášeli velké oběti a my se z ní teď těšíme – tak proč se o ní něco nedozvědět? Nemusíme číst tlusté odborné knihy, abychom věděli víc, než že se Smetana narodil v Litomyšli a ohluchl. Nemusíme znát jen jeho Prodanou nevěstu, které si mimochodem sám zase tolik nevážil, na rozdíl od svých dalších děl, která se dodnes skoro neprovádí. A Martinů napsal přes čtyři sta skladeb. Musel komponovat stejně, jako musel dýchat.

Z těchto důvodů se ve svých knihách snažím vyvažovat vyprávění o skladatelově životě a díle, a ani v jednom ohledu čtenáře nezahlcovat. Myslím si, že je možné o vážné hudbě mluvit zábavnou a poutavou formou a že se dá pochopit, když je srozumitelně vysvětlená. 

Stalo se už někdy to, že díky vašim knihám někdo začal poslouchat klasickou hudbu?

To je krásná představa, ale zatím se to nikdy nestalo. Častěji spíš slýchám, že čtenáři díky nim objeví díla, která příliš neznali a která je překvapí. Sama nicméně poslouchám hudbu všech možných žánrů a navštěvuju nejrůznější koncerty. Myslím, že čím víc toho vyzkoušíme, tím víc si můžeme vybírat a tříbit si vkus. Proposlouchat se dá ke všemu. A mám velkou radost, když mi čtenáři říkají, že k četbě nebo listování knihou některé skladby poslouchají a mají z toho kompaktní zážitek. 

Jaký je váš výtvarný styl a jak se v čase proměňuje?

Vždycky mi jde o kontrast. Začínala jsem malbou špachtlí, kdy rovná hrana špachtle dokáže malovat velmi jemné linie a detaily, ale zároveň s ní můžu nanášet i velké množství barvy, čímž vznikají hutné reliéfní plochy. Tahle technika byla výborná pro Beethovena a Smetanu, klasicismus i romantismus. U Martinů jsem přešla od tempery k akrylu a oleji a ilustrace jsem malovala na plátno štětcem. Toto období si řeklo o střídmější výtvarný projev, olej mi zároveň umožnil použít sytější, zářivější rejstřík barev. 

Stalo se vám někdy, že jste nějakou ilustraci musela úplně předělat, protože nefungovala správně?

Zhruba čtvrtinu ilustrací, které vytvořím, v knize nepoužiju. Buďto nezapadají do cyklu, nebo se prostě nepovedou. Někdy je namaluju znova, s tím, že zvolím jiný postup nebo motiv. A někdy, což je normální, je prostě vyhodím, a věřím, že jsem se z té zbytečné práce snad alespoň něco naučila. Ilustrace nikdy dlouze neupravuju a nepředělávám. To by je utahalo a vytratila by se z nich přirozená dynamika a původní vize, kterou se nechávám vést. 

Někdy se také stane, že uděláte chybu, a zjistíte, že to je právě ten nový směr, kterým máte jít. Dělat chyby, měnit své ověřené postupy a nebát se odpoutat od věcí, které prostě nejsou dost dobré, je podle mého základ každé tvůrčí činnosti a nutnost k tomu, abyste se zlepšovali, a aby vás vaše vlastní práce nezačala nudit.

Proč je podle vás důležité vracet se dnes ke skladatelům jako Smetana, Beethoven a Martinů? Co z jejich životů a hudby může oslovit dnešního mladého člověka?

Já osobně jsem se od nich hodně naučila. Ať už skrze jejich tvorbu, která mi rozšířila obzory a přinesla mnoho inspirace, tak i jejich přístup k ní – tím, že se v ní dá najít řád a nemusíte pracovat přes své limity. Potvrdilo se mi i to, že je důležité v sobě mít neustále skromnost a pokoru, která vás nutí se zlepšovat a posouvat, ale od určitého momentu také odhodlání se za svou práci postavit a poslat ji dál. Když pracujete na jednom projektu přes dva roky, hodně věcí se změní. Jednu věc můžete předělávat do nekonečna, ale v určitý moment si musíte říct: tohle je nejlepší verze, jaká je teď v mých silách, pustím ji ven a jdu se vrhnout na něco dalšího. A podobně jako Martinů si myslím, že pro tvůrce v jakémkoli oboru umění je důležité mít oči otevřené a věnovat pozornost i věcem, které s tvorbou zdánlivě nesouvisí. Nějak se do ní vždy promítnou a udělají ji barevnější, bohatší. A především vnímám, že talent, píle, ani kontakty dlouhodobě nestačí, aby se vám dařilo v tom, čemu se věnujete. Musíte to mít hlavně upřímně rádi.

Fotografie: Martin Rýznar, Michaela Brigáčová.