Pavel Steidl: Svět potřebuje tvořivé lidi plné lásky

Čím tě v dětství uchvátila kytara? Jak vznikne taková celoživotní láska?

Pocit štěstí mám od dětství spojený s přírodou, hudbou, přáteli a kytarou. Už jako dítě jsem se nejšťastnější cítil v údolí řeky Berounky. Výhled na skály nad ní bych nikdy nevyměnil za pohled na Grand Canyon nebo na Niagarské vodopády – a to jsem oboje viděl.

V tom údolí je rozeseta velká spousta chat. Stavěli si je mladí trampové, kteří utíkali za krásou přírody a hledali pocit svobody, a v každé z těch chat visela kytara, hrálo se tam a zpívalo. Jedna taková chata patřila mému strýci Janovi a tetě Jiřině. Díky nim jsem kouzlu Berounky propadl. Jako malý jsem od nich odjížděl naprosto nešťastný a přál si mít helikoptéru, která by se mnou po škole mohla zase doletět nazpátek. Tam jsem i začal hrát na kytaru. Hudba je pro mne díky tomu spojena s pocitem štěstí, když se hraje a je to na skok do lesa. Nechám si ten pocit občas zkazit, když moje ego začne vypouštět nějaké negativní emoce, ale už o nich vím a beru je s úsměvem. I o tom hudba je – o sebepoznání a porozumění druhým. Zároveň je to úžasný prostředek komunikace. Jejím prostřednictvím se říkají i věci, které jsou zakázané nebo které lidem nejsou po chuti. Hudebník je člověk, který vidí svět skrze hudbu a její pravidla.

Po letech strávených v emigraci jsem se k Berounce vrátil. Chatu jsem přenechal svému bratrovi, ale do údolí to mám tak jako tak kousek, a na Královskou konzervatoř v Haagu, kde učím, létám letadlem, které mě vždy zase přepraví nazpět. Ten dětský sen se mi vlastně splnil.

V rozhovoru pro Český rozhlas D-dur jsi řekl, že konzervatoř tě trochu zkazila. Mohl bys to rozvést?

V tom má taky prsty ta chata v údolí Berounky a můj bratr Jožka. Ten je od dětství zase posedlý banjem. Za hodně mu vděčím. Naučil mne hrát podle sluchu, hrát akordy a znát základní harmonie, což dnes u studentů vysokých škol bohužel často postrádám.
Při hraní s ním jsem musel házet kila a doprovázet ho a on mne potom dostal do kapely a inspiroval i ke skládání. Musel jsem dokonce hrát i na mandolínu. Vzorem nám byli Greenhorni a Marko Čermák. Bylo mi zhruba devět a bylo to krásné, až do chvíle, než jsem si uvědomil, že hudbu asi budu chtít dělat, protože jestli něco jsem, tak hudebník, a být něco jiného mě udělá nešťastným, jak tomu v mnoha případech je – že ano, pane Werichu! A tak mne bratr přivedl k mému prvnímu učiteli do hudební školy v Chomutově, který se jmenoval Jan Faktor. Byl to kantor, který kytaře propadl. Asi po půl roce usoudil, že by bylo dobré mě připravit na konzervatoř, kam se on snažil také dostat. Naučil jsem se číst noty a hudbu začal studovat jinak než jen posloucháním. Posléze mne přivedl do Prahy k Vladimíru Večtomovovi. Bylo to s podivem – náš tatínek a celá naše rodina měla v tom městě Chomutově dveře všude zavřené, protože tatínek příliš protestoval proti vstupu spřátelených armád v roce 1968. Získal ale práci ve firmě, která potřebovala svářeče, a nabídla mu byt v Praze. U Vladimíra Večtomova jsem se začal připravovat na přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř. Napoprvé mě nevzali, a tak jsem se šel učit instalatérem. Tam jsem poměrně rychle zjistil, jak strašně jsem nešikovný.

Začal jsem se tedy připravovat na další přijímací zkoušky, tentokrát pod vedením Jana Irvinga, který studoval u profesora Milana Zelenky. Po roce jsem se na konzervatoř přihlásil znovu – a znovu mě odmítli.

To už se tatínek naštval a šel za ředitelem Františkem Martiníkem. Chtěl vědět, proč mě nepřijali, jestli jsem zkoušky udělal a co je tedy skutečným důvodem mého nepřijetí. Jestli v tom snad nehraje roli i nějaký tatínkův škraloup.

Nebyl jsem u toho, ale dovedu si představit, že tatínek během rozhovoru jen tak mimochodem poznamenal, že je topenář. To pana ředitele zřejmě zaujalo víc než můj talent. Podíval se do papírů, zjistil, že jsem přijímací zkoušky skutečně udělal – a tak jsem byl nakonec přijat. Byla to taková moje životní appoggiatura. Psal se rok 1976. Nastoupil jsem do třídy prof. Milana Zelenky a začal jsem objevovat, o co v té hudbě jde. To byl ten moment, kdy jsem přestal hrát bluegrass a můj brašule Jožka prohlásil, že mě ta konzervatoř zkazila. A měl pravdu.

Jak vzpomínáš na dobu následných studií na AMU?

Akademie o hudbě moc nebyla. Byla spíše o vojenské přípravě a vědeckém komunismu – s kolika hloupostmi jsme ztráceli čas! Bylo nutno švejkovat, bohužel. Člověk cítil, jak je režimem dušený, jak se vám snaží vše nalajnovat. Představte si, že si vás předvolají na Ministerstvo vnitra, a mladá žena vám nabídne spolupráci, protože by vám to pomohlo v kariéře. Nebo v televizi po vás chtějí, abyste poděkoval Komunistické straně za to, jak vás vychovává. Po úspěchu v Paříži v soutěži Radia France v roce 1982 jsem už ale přivoněl ke vzduchu ve svobodných zemích. Člověk a zvlášť člověk, který si zahrává s uměním, ztrácí integritu jenom jednou. Neviděl jsem potom už jiné východisko než emigraci.

Zajímavé ale byly osobnosti, které nás na HAMU vyučovaly – Štěpán Rak, Ivan Kurz… A potom ta přátelství! Celou dobu jsem byl blízko Ivanu Ženatému, Martinu Smolkovi a mnoha dalším. V tu dobu jsem mohl poznat třeba i Bohumila Hrabala nebo Adolfa Borna. Oba byli ohromně lidští. Hrál jsem jim a zpíval, oni mluvili a to byla moje Akademie, to přímé spojení s nimi. Poslouchat, jak je nebaví být pumprdentlich. Kdo neví, co to slovo znamená, tak ať si přečte Otu Pavla. Bože, jak oni byli upřímní, nenafoukaní a i možná nejistí. To hlavně pan Hrabal. A brali člověka vážně, i když mu bylo jen dvacet čtyři.
Tehdy jsem psal i písničky, hudbu k divadlu a spolupracoval s Jaroslavem Duškem, Honzou Bornou a bratry Vaculíky.

Co sis sbalil s sebou do emigrace, když už jsi věděl, že tu nechceš zůstat?

Ještě stále mám doma brankářskou tašku se kterou jsem tenkrát vycestoval a vešly se tam jen noty, smoking a nějaké moje desky, které zrovna vyšly. Pak něco do prvních dnů. Přátelé mi pomáhali se dostat z Československa. V Holandsku už pobýval Jan Irving, a ten mi tam zařídil koncertní turné. Pořadatelé si vyloženě přáli jenom mne. Ono se totiž stávalo, že agentura Pragokoncert, která držela monopol nad vystupováním československých hudebníků a hudebnic v zahraničí, vás zapřela a poslala někoho jiného.

Jednou v pátek ráno jsem přešel Karlův most, který byl úplně prázdný, a šel jsem do prvního patra Pragokoncertu, kde mi jedna referentka na domácím oddělení oznámila, že se mnou rozvazují spolupráci. Hned potom jsem šel do druhého patra, kde jsem dostal výjezdní doložku, pas, čtyřicet marek a sbalil jsem se. Doma jsem spálil všechny dopisy a papíry, u kterých jsem nechtěl, aby se v nich policajti hrabali. Ráno přijel Miloslav Matoušek, vynikající kytarista a kamarád, s kterým jsme hodně koncertovali. Dal jsem pusu mámě, tátovi a bráchovi a trabantem jsem se vydal přes Východní Německo do Holandska. To se psal 13.únor roku 1987.

Proč jsi odešel zrovna do Holandska?

Měl jsem tam přátele a zázemí. Moc mi pomáhali se zorientovat a naučit se být svobodnější člověk. A musím říct, že to byla fuška! Nizozemí mám ale vůbec moc rád. Narodil jsem se ve znamení raka, a tam je té vody hodně. Potkal jsem tam také Jardu Hutku. Často jsme mluvili o historii. Každý by si měl přečíst jeho fejeton Požár v bazaru. Hodně českých vlastenců se na něho kvůli tomu textu zlobilo.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že do Čech jsi se vrátil až v roce 2003, protože jsi cítil, že i Češi si musí projít procesem učení se svobodě. Co si myslíš po dvaceti letech zpátky doma? Prošli jsme tím procesem úspěšně, nebo ne? A jak se tu cítíš v současnosti – nemáš chuť znovu odejít?

Ne, chuť odejít nemám. Ono už totiž není pomalu kam. Nemoc konzumu napadla celou planetu. Pro lidi je důležité jet párkrát do roka k moři a dobře se mít, a pokud možno nepracovat, ale zvítězit, než třeba z hlíny vytočit hrníček. Proto mám takový respekt ke své ženě Janě. Ona to umí a ještě doprovodí svoji maminku v posledních chvílích života a zahraje jí na pohřbu na varhany.

Svět nepotřebuje vítěze. Potřebuje tvořivé lidi plné lásky. Nebudu to tu moc rozvádět, ono to vysvitne už jen z toho, když se sami sebe zeptáme – potřebujeme víc zdravou ekonomiku, nebo zdravou vodu? Lidé to ale moc nechápou. Proto se snažím kultivovat to, na co stačím, ve svém okolí a snad i v sobě.

Kdybys měl vyjádřit slovo láska skladbou, která by to byla?

Láska není jen jeden pocit. V každém věku chápeme to slovo jinak. Slovo Láska–Agapé snad nejkrásněji popsal Pavel z Tarsu v prvním listu Korintským. A i tam asi není všechno. Děti ve školách by měli mít prostor o tom slovu mluvit a učit se o něm přemýšlet. Láska je vždy nějak spojena s pravdou, a ta dnes dostává zabrat. Žijeme ve světě, kdy dobré je jen to, co je dobré pro mne, a lidé se lehce nechají ošálit. Že svoboda je i právo lhát ve prospěch svůj nebo skupiny. Z toho mám velmi těžký pocit, nevěstí to nic dobrého.

Omlouvám se, že to beru tak ze široka! Zpátky k otázce.

Nejde jmenovat jen jednu skladbu. Cítím, že každá krásná skladba v sobě obsahuje energii lásky, a proto jsme jako interpreti povinni ji v ní hledat. Zároveň je ale důležité si neustále uvědomovat, že láska je i věčný boj.

Miluji báseň  Vladimíra Holana „List nepřátelům“:

„Jen z lásky mohla by zde ještě trysknout radost, kdyby láska nebyla vášní, jen z lásky mohlo by zde ještě trysknout štěstí, kdyby štěstí nebylo vášní, dětem a opilcům je to jasné…“

 Je něco, co tě ještě i teď v hudbě překvapí?

Neustále mě překvapuje, že některou hudbu jsem dříve jaksi nemusel, a najednou jsem jí okouzlen, nebo naopak. V každém hudebníkovi probíhá proces objevování a hledání. Bez toho by ze mě byl pracovník u běžícího pásu a pracovní doba by skončila momentem, kdy zavřu pouzdro svého nástroje. Tenhle přístup neodsuzuji, ale sám to cítím jinak. Hudebník je člověk, který svět pozoruje skrze intuici, která je nehmatatelná. A jsem překvapen neustálým objevováním toho, čeho jsem si v hudbě minule nevšiml.

Měl jsi někdy ty a kytara krizi?

Bez krizí by byl život velmi chudý. Často mne kytara držela nad vodou, a tak když má tu krizi kytara, snažím se jí pomáhat, abychom se přes to všechno oba přenesli. Společně jsme prožili první léta v emigraci a vím, že dorazí i jiné krize, které spolu budeme muset zvládnout. Miroslav Vitouš mi kdysi říkal, že hudba se pohybuje ve vlnách, a stejně tak je to i s námi všemi. Říkám to i studentům. Smějí se tomu, možná proto, že je to tak jednoduché a prosté. Miroslav Vitouš mimochodem byl další osobnost, která mě velmi ovlivnila.

Jaká hudba tě osobně uklidňuje?

V těžkých chvílích, zejména při odchodu někoho, koho miluji, poslouchám Bachovy Pašije, ty Matoušovy zejména. Pomáhají překonat a pochopit.

Mám taky jedno místo u potůčku, kam se nesmí, a přiznám se, že tam poslouchám vodu, vítr, ptáky, a je to neuvěřitelná polyfonní skladba, která je pokaždé jiná, ale vždy dokonalá. Mám rád i zvuk alikvótních zpěvů nebo zpívajících misek. Zvuk samotný už dokáže mnoho.

Vnímáš nějaký rozdíl v interpretaci hudby mezi ženami a muži?

 Rozdíl pohlaví v hudbě moc nevnímám. Vnímám hlavně rozdíly mezi egem a duší. Ženy i muže respektuji stejně, i když ženám o trochu víc fandím.

Máš radši velké koncertní sály nebo intimnější hraní? A jaké je tvé oblíbené koncertní místo?

Mám moc rád sály, které mají akustiku vhodnou pro kytaru. Těch je bohužel málo. V předsálí kytara často zní lépe než v sálu samotném. Problém není v kytaře, ale v akustice prostoru. Dobře znějící sály existují, ale musí se hledat.

Nedávno jsem například hrál s Jiřím Vodičkou na hudebním festivalu v Českém Krumlově. Organizátoři si dali tu práci a našli místo, kde nebylo nutné kytaru ozvučit. A byl to tam navíc krásné. Za to moc děkuji! Výborné sály jinak skoro bez výjimky najdeme v Japonsku. A mám rád i ty, které mají tradici, třeba malý sál Concertgebouw v Amsterodamu.

Máš doma spoustu nahrávek a LP desek kytarových mistrů – kterou bys doporučil laikům a lidem, kteří kytarový svět neznají? Jako takový úvod a zasvěcení do světa strun…

Kdybych měl vybrat nějakou skladbu, kterou bychom vyslali do vesmíru, aby jiným vysvětlila, co je to kytara, byli by to nahrávky od Paco de Lucii. Skvělou kytaristkou byla taky Ida Presti nebo Španělé Miguel Llobet, Andrés Segovia a Paraguayec Agustín Barrios. Ty poslouchám moc rád.

Co bys vzkázal lidem, kteří říkají, že klasická hudba je moc vážná nebo že se bojí, že jí nebudou rozumět?

Někteří lidé se bojí rádi a už si na to zvykli. Těm je těžké pomoci. Jsem trochu nešťastný z toho, co lidé často považují za hudbu. Johann Wolfgang Goethe napsal „Andacht oder Tanz“, zbožnost nebo tanec. To jsou dva stěžejní pilíře dobré hudby – aby byla pro duši a pro tělo. Tak nějak Goethe vynechává zábavní hudbu nebo hudbu, která je pouhou zvukovou kulisou. Ale nežil v dnešní době. Asi by nebyl moc šťastný.

Pavel Steidl (*24. června 1961, Rakovník) patří k nejvýraznějším osobnostem světové klasické kytary. Vystudoval Pražskou konzervatoř u prof. Milana Zelenky a Arnošta Sádlíka a ve studiu pokračoval na Akademii múzických umění ve třídě prof. Štěpána Raka. Své vzdělání dále rozšiřoval na mistrovských kurzech u významných světových kytaristů, mimo jiné Abela Carlevara a Lea Brouwera. Později spolupracoval s řadou dalších výrazných hudebních osobností, například s Carlem Domeniconim či Paolem Paolinim.

Zlomovým okamžikem jeho kariéry se stalo vítězství v Mezinárodní kytarové soutěži Radio France v Paříži v roce 1982, které mu otevřelo cestu na světová koncertní pódia. V porotě tehdy zasedaly takové osobnosti jako Antonio Lauro, María Luisa Anido a Alexandre Tansman.

Kromě koncertování se Pavel Steidl věnuje také skladbě. Italský časopis Guitart jej v roce 2003 zařadil mezi osm nejvýznamnějších kytaristů světa. Je vyhledávaným sólistou i pedagogem a jeho život se dnes odehrává mezi klidem českého venkova a nizozemským Haagem.

Vedle koncertování se věnuje také pedagogické práci, v současné době především v rámci projektu MenART a na Královské konzervatoři v Haagu. Svůj čas tak dělí mezi Haag a český venkov – mezi svět velkých koncertních pódií a místo, kde je možné na chvíli odložit kytaru, poslouchat ticho a znovu začít hledat hudbu.