ProMusica
NOTA BENE: Slyšeli jste, co se stalo?
SvětHudbyEseje/úvahy/zamyšlení

NOTA BENE: Slyšeli jste, co se stalo?

Jak? Řekněte mi, jak? Jak vás jen mohu zaujmout?

Vážené dámy, vážení pánové,

gratuluji vám! Jako první se totiž můžete dozvědět, že ...

Přiznejte se. Proč jste vlastně klikli na tento článek? Nudíte se? Jste zvědaví?

Dříve než zde učiním ono závažné prohlášení, dovolte mi, abych vám položil ještě jednu otázku. Jak? Řekněte mi, jak? Jak vás jen mohu zaujmout? Prosím, ještě chvíli čtěte. Slibuji, že když vydržíte, odměna vás nemine! Musíte ale vydržet do konce.

A je to pryč, vím, že předchozí větou jsem vás ztratil. Přiznávám, že je to nesmírně těžké. Jen nevím, kdo z nás to má vlastně těžší. Ani nevíte, jak moc bych si přál dokázat vám během dvou vteřin dát to, pro co jste si přišli. Ale já nemohu. Zmůžu jen jedno: vysvětlit vám, proč toho nejsem schopen. Jenže to byste museli číst až do konce a já se bojím, že nebudete. Opovrhnete mnou a raději odejdete tam, kde vám dají, co chcete, anebo vás daleko lépe než já přesvědčí, abyste chtěli, co vám dávají. Tak tedy spěchám, abych to nyní zkusil naposledy s nadějí, že alespoň jednoho z vás zaujmu.

A je to přitom právě neschopnost zaujmout, kterou mnohdy dáváme umělcům za vinu. Vyčítáme jim, že nejsou srozumitelní nebo tzv. "aktuální", tj. že nedokáží pochytit, co je v jejich době "in". Buď hrají hudbu, která je příliš složitá, nebo mají špatnou propagaci, drahé vstupné, zastaralé webové stránky, a když už konečně nějaké mají, pak nemají sociální sítě atd. Jde pořád o jedno a totéž: pro koho, pokud vůbec pro někoho, tu umění je?

O jeho roli ve společnosti bylo a bude napsáno mnoho knih. Ať už bychom chtěli zastávat názor, že umění je reakcí, nebo na reakci teprve čeká anebo obojí, asi vůbec nejtěžší by bylo smířit se s myšlenkou, že pro umění není již žádné místo. Neodvážím se rozebírat duši umělce. Netroufal bych si analyzovat jeho záměr a klást mu k nohám důvody a příčiny. Vždy se ale pozastavuji, a to možná jen sobecky sám pro sebe, nad otázkou, do jaké míry je umění aktuální, resp. kdy je či spíše bude jeho čas. A možná ještě zajímavěji: kdy se zrodí člověk ruku v ruce se svým uměním.

Někteří mají pocit, že umění je jen pro elitu národa. Jiní zase, že právě tento názor škodí umění ze všeho nejvíce. Slyšet hudbu, vidět obraz nebo číst text je poměrně jednoduché v rovině smyslových orgánů. Takový svět se dá vyjádřit pomocí jedniček a nul. Hraje hudba? Vidíte obraz? Je tam něco napsáno? Ano, ne? Veškeré pravdivostní hodnoty se však rozutečou ve chvíli, kdy se například začne myslet obrazem, slyšet textem anebo vidět hudbou. Tedy ve chvíli, kdy smyslové orgány neslouží k pouhopouhé percepci, ale napomáhají k po-rozumění. Je to těžké, může to být vyčerpávající a trvá to. Závěry mohou být neúplné, ambivalentní a někdy i nesnesitelné. Ta nejpůsobivější díla v sobě mnohdy kombinují a propojují různé výrazové prostředky našeho světa. Již vícekrát v historii měli například hudební skladatelé, kritici i posluchači pocit, že hudba dosáhla svého vrcholu, jinak řečeno, že sama sebe vyčerpala a nyní bude jen mlčet. Přílišná rigidita byla proto střídána neomezenou volností a vice versa. Ta nejpůsobivější a patrně nejvýznamnější hudební díla si v sobě nosí obojí. Složitá témata, brilantní instrumentace, těžké harmonie anebo neobsáhnutelná forma jsou u takových děl vykřesány z těch nejjednodušších a nejpřirozenějších prvků. Tato kombinace jim zaručuje nesmrtelnost. A právě tak je možné slyšet nebo hrát nesčetněkrát tutéž skladbu a vždy pro ni nalézt nové pochopení. Aby mohlo takové dílo promlouvat, potřebuje k sobě velmi citlivého posluchače, jinak je skutečně němé. Tak tedy zdánlivě mocný hlas čeká na své provedení. Čeká, v tichosti, uvězněn mezi pěti linkami notové osnovy, zda někdy přijde někdo, kdo jej probudí.

Právě proto není možné vás zaujmout tak, jak jste na to již zvyklí. Jednou jsem zaslechl myšlenku, že dnes jedinou konkurencí pro umělce není jiný umělec, ale Netflix. Netflix od vás žádá pár set korun měsíčně předplatného a poté vám dává neomezenou nabídku. Vnucuje se vám. Film je nablízku ještě dříve, než tušíte, na co se chcete dívat, a jestli se chcete dívat. Platíte si ho proto, abyste nemuseli nic dělat a byli okamžitě zaujati. I on má však omezený čas. Pakliže tak neudělá do pár vteřin, tak vás ztrácí stejně jako já. Filmová hudba současnosti byla nucena přizpůsobit se rychlosti vašeho palce, který, pakliže vás ukázka na YouTube nestačí přesvědčit dost rychle, reálně rozhoduje o tom, na co se budete dívat. A tak tedy vzniká relevantní otázka: kdo je vlastně ten, kdo určuje, čemu věnujete svůj čas a svoji pozornost?

Umění žádá mnohem více. A může se zdát, že žádá až příliš. Takový závazek působí větší než schopnost mu dostát. Ale mohu vám slíbit, že pokud vydržíte, odměna vás nemine.

Tak co? Stálo to za to?

Témata

esejúvahazamyšlení

Další

Ze SvětHudby

Kam s dětmi za klasikou. Od koncertu na dece po vánoční balet

V Plzni se z malých posluchačů stanou detektivové, v Olomouci poznají Mozarta jako kluka a v Českých Budějovicích pomohou zachránit operní představení. Vybrali jsme rodinné koncerty, hudební dílny a balety v jedenácti městech po celé republice, na které můžete vyrazit v listopadu a prosinci 2026. Na některé se chodí už s miminkem, jiné si nejlépe užijí školáci.

Čtyři kytary pod Ještědem. Lidové sady pokračují v 68. sezoně komorní hudby

Liberecký komorní cyklus má za sebou desítky sezon i stěhování během rekonstrukce. Teď se jeho posluchači znovu scházejí v obnoveném Velkém sále Lidových sadů. V neděli 8. listopadu tam vystoupí Pražské kytarové kvarteto. Do června se na stejném pódiu potkají klavírní improvizace, hoboj s Pavlíčkovou kytarou i operní zpěv.

Alpská symfonie z Musikvereinu vychází na analogovém vinylu

Z nočního ticha až na horský vrchol, přes bouři a zase dolů. Straussova Alpská symfonie zvládne celou výpravu za necelou hodinu. Její živá nahrávka s Petrem Popelkou a Wiener Symphoniker teď vychází na vinylu, při jehož výrobě se zvuk obešel bez digitálních mezikroků.

Morricone bez filmu a viola v hlavní roli. Pražákovo kvarteto míří do Basileje

Mozartův kvintet, Morriconeho smyčcové trio a dvě komorní skladby Bohuslava Martinů. Pražákovo kvarteto uzavře v neděli 8. listopadu basilejský festival Martinů Festtage s hostem z Berlínských filharmoniků – violistou Amihaiem Groszem.