NOTA BENE: Proč chodit na koncerty?

K čemu je dnes člověku kultura? K čemu je mu koncertní síň? K čemu je koncert?

Dnes se již nedá mluvit o historické nutnosti, kterou ještě před ne tak dávnou dobou byla společnost „nucena“ chodit na koncerty. „Mí Pražané mi rozumí.“ To předpokládá Pražany a rozumění. Není nejspíš dobovou výjimkou, že skladatelé a interpreti měli pocit, že jim není rozuměno. Jejich dílo se snažilo o popis světa, který je nějak jiný. Ať už jim šlo o zachycení běžné zkušenosti nebo o vyobrazení legendy, troufám si říci, že záměrem bylo zpracovat nebo zahrát dílo tak, že potom už nebude možné dívat se na svět stejnýma očima. Posluchač bude zasažen.

Dnešní společnost se ráda baví a symptomatické je na ní to, že za zábavou už ani nemusí nikam chodit. Dokonce snad lze i tvrdit, že zábavu už si ani nevybírá, není to v její moci. Jediné, co může možná dělat, je vybrat si, které zábavě nepodlehne, a i tak se každému brzy zaplní kalendář a ztratí minuty i hodiny života u vnucené zábavy.

Je a bude asi vždy dosti složité, smířit svět opravdového umění a svět propagace tohoto umění. Příkladem z jiných než hudebních vod může být Paříž dvacátého století: na jedné straně malíř František Kupka, na druhé Pablo Picasso. Nikdo nezpochybňuje kvalitu Picassových děl, nelze mu však upřít slávu a docenění, stejně tak jako Kupkovi nelze upřít pocit nepochopení a složitost konceptu abstrakce, se kterým přišel jako první na scénu. Velice těžko se dá odhadnout, zda by komplikovaná a novátorská díla byla pochopena lépe, kdyby byla lépe propagována – možná, že by stačila vyšší edukace, která by zájem ve společnosti vytvořila z podstaty samé. Ale asi ani tak by se nedala přelstít bytostná vlastnost novátorské tvorby, a to sice že se rodí vždy ze světa, ve kterém něco chybí, který je nedostatečný, do světa, který ji zavrhuje a při jejím zrodu nechápe.

Určitě se ale nedá propagace, nebo chcete-li punc luxusu, který je s kulturou mnohdy spojován, házet do stejné kapitoly jako otázka financování kultury jako takové. Jedinečná díla potřebují nejen jedinečné nástroje, což bývá mnohdy nepřekonatelným problémem, ale též špičkové interprety, kteří potřebují špičkové zázemí. Asi je pravda, že umělec v tísni a hladovění může dát vzniknout jedinečnému dílu, ale to jen opravdu krátkodobě. A tvrzení, že by se na této tísni měla založit celá filosofie, je neudržitelné. Pakliže se namane to štěstí, že se zrodí génius, náleží mu geniální ocenění, a to nikoliv jen v podobě slávy. Celý svůj život zasvětil tomu, aby někdo, třeba byť jen jedenkrát, přišel na jeho koncert a odcházel jako někdo více či méně jiný. Cifra na vstupence, která není vždy nutně větší než informace o řadě a čísle sedadla, se zdá najednou být dosti málo v porovnání s časem, který umělec tomuto večeru musel věnovat.

Poté už zůstává na každém umělci, jak bude chtít balancovat mezi vážností a srozumitelností. Mnozí se snaží uvádět taková díla, která v sobě obsahují obé. Při pohledu na někdy dost prázdná místa v hledišti se ale zdá, že takových skladeb není zase tak mnoho a být asi ani nemůže.

Zbývá jen role posluchače. Nejednomu z nich se může zdát, že jeho kulturní potřeba se lépe uspokojí, když si za pět set korun měsíčně předplatí nějakou streamovací službu, kde si vždy najde svoji oblíbenou skladbu, a to dokonce v tom, pro něj, nejlepším provedení – vždy spolehlivě precizní, vždy připravenou, vždy stejnou. Je čistě na něm, zda si skladbu doposlechne do konce, zda ji přeruší v prvních deseti vteřinách. Pokud mu nevyhovuje tempo, může si nahrávku zrychlit nebo zpomalit. Jeho kulturní svět je mu ad libitum. Nebo pokud mu připadá doposud složená hudba nedostatečná, je možné si za stejný obnos předplatit též umělou inteligenci, která mu složí něco „na přání“. „Posluchač“ se stává „tvůrcem“.

Právě proto potřebujeme koncert

A právě proto potřebujeme kulturu, koncertní síně a koncerty.

Koncertní sál se zdá být jedním z posledních míst, kde se posluchač „dobrovolně“ odevzdá čiré nahodilosti. Nejde o zážitek. Smyslem této události není si něco užít a dobře se bavit. Jde o čím dál tím unikátnější životní zkušenost, kdy usazen v až obřadním prostředí na sebe chaotický člověk dvacátého prvního století nechá působit čas. Slavnostní oblek a šaty se odrazí jak v důležitosti daného večera, tak ve střízlivosti politické debaty na druhý den. Rozhovor s partnerem před začátkem koncertu nebo těkavé pokukování a zkoumání všech architektonických zákrut dané síně je pocítěním času. Je to právě čas, který v tuto chvíli slouží jako reflektor, který je napřen na jeden jediný okamžik – ten, který zanedlouho přijde. Není možné zvednout telefon, přečíst si zneklidňující zprávu nebo si vyplňovat kalorické tabulky. Jde o vědomé soustředění, které samo o sobě uvozuje naprosto jinou hudbu, než jakou je možné pustit si kdykoliv a kdekoliv jinde.

Provedení samé může poté aspirovat na skutečné pochopení díla. Najednou se posluchač nevystavuje jen svým oblíbeným pasážím. Je nucen vést vnitřní dialog. Byť se mu daná část nebo interpretace nezamlouvá, musí přemýšlet, proč tomu tak je. Tím prohlubuje svůj vkus, znalost a poznává svůj osobitý styl. A naopak, právě a jedině zde, v hledišti koncertního sálu může být z ničeho nic zasažen unikátní jiskřičkou geniality, která přes blány reproduktorů prostě nepřeskočí. Může se stát, že v síni bude ojediněle dobrá vlhkost, struny prvního houslisty budou čerstvě vyměněné, jeho splynutí s dirigentem neobyčejně intimní a celý orchestr bude, ještě více než jindy, hrát jako jeden hráč. Stejně tak při sólovém recitálu může klavír naladit zrovna ten nejlepší ladič v Evropě a interpret dílo pochopit jako nikdy před tím.

Kultura není jen věcí snobů, nepochopitelných výstřelků a nepatří do zastaralých, špatně marketingově zvládnutých druhů zábavy. Jistě, vždy a všude bude i ta část publika, která na koncert přijde jenom kvůli tomu, že je to pro ni zábava svého druhu – ať už jde o pracovní meeting, pozlátko koncertních sálů, velký orchestr, drahé nástroje, společenskou nutnost – pro takového posluchače je jen málokteré spásy.