ProMusica
NOTA BENE: Prkna, co znamenají svět
SvětHudbyEseje/úvahy/zamyšlení

NOTA BENE: Prkna, co znamenají svět

Rozsvítí ještě někdy někdo?

Představme si malý sál, řekněme o třech stech až pěti stech místech. Poté si představme jeviště, docela malé, nepatrné jeviště, chcete-li koncertní pódium. A pozorujme, jaký mají mezi sebou vztah.

Prkna někdy matná, jindy naleštěná, leží jedno vedle druhého víceméně souměrně. Některé je dokonale rovné, jiné by se zase rádo zkroutilo. Všechna však vytvářejí jakousi stojatou vodní hladinu, kam ani lísteček nepadne a nic ji nezvlní. Čekají ve tmě.

Naproti nim se mírně vzdouvají sice početně nevelké, zato široké řady židlí. První leží pod úrovní pódia a jakoby jej vyzdvihuje výš. Řady se vlní a stoupají. Další již stojí tváří v tvář jevišti a vrhá na něj svůj nelítostně přímý pohled. Tak to jde výš a výš, až ta úplně poslední se dotkne stropu. Celý prostor se uzavře a ohraničí. Vše čeká ve tmě.

A je to právě tato tma, která do sebe nasává mohutné napětí stojaté vodní hladiny a vzdouvajících se řad křesel. Pnutí a tenze se v černočerném nic jakoby ztělesňují a vytvářejí lehké paprsky a záblesky jedinečné atmosféry. V těchto místech není nic minulostí, na vše, co se zde stalo, je tiše pamatováno. Elektrický proud, který proudí v zatím ještě zhasnutých reflektorech, svým bzučením ohlašuje něco velikého.

Když tu náhle, z ničeho nic, se ozve mohutná rána vypínače, který způsobí třesk vesmírných rozměrů. „Cvak“! Obrovská šíře i výše je splasknuta do jednoho jediného bodu, v němž se ztrácí. Všechny vztahy jsou rozervány a zpřetrhány. Oslňující uniformita světla zavládla nad prostorem. Napětí explodovalo a vychrstlo se ven těmi stejnými dveřmi, které právě někdo otevřel. Místo smuteční písně je slyšet kdesi v dáli kroky. „Tudy mistři, tudy. Prosím, račte za mnou. Vítejte u nás. Je nám velikou ctí, že zde dnes hrajete. Moc jsme se na vás těšili!“ Tak vítá místní kustod interprety na této nám již známé scéně. „Potěšení na naší straně. Mohl byste mi to prosím nasvítit tady víc vpředu?“ ptá se jeden. „A já bych vás zase poprosil o židličku pro obraceče.“ „Jistě, jistě, beze všeho. Jinak v šatnách jsme si dovolili připravit pro vás malé občerstvení.“ „To je od vás velice laskavé!“ „Tak, odkud si to dáme? Co bys říkal na třetí větu od taktu osm?“ „V kolik začnete pouštět?“ „Koncert je od osmi, tak nějak v sedm třicet? Může být?“

Pohled sólisty na prázdné řady v sobě skrývá podezření. Každý, kdo na tato prkna vstoupí, cítí, že se něco stalo. Jako by tu někdo byl. Jako by již nebylo možné před těmito řadami znovu povstat. Všechny pohledy, které si nyní jen představuje, se na něj dívají – co víc, ony na něm lpí. Je to on, od koho se očekává, že na sebe vezme odpovědnost za vše, co se tu stalo a právě stane. Veškerá ta tíha, která ještě předtím kypěla všude v prostoru, snese se na ty, kteří nyní stojí na prknech, co znamenají svět. A to je teprve zkouška! Během několika málo minut se opět obnoví zdejší gravitace. Světla se přizpůsobí scéně, řady se obsadí, jeviště na chvíli vyprázdní a vše představitelné se stane skutečností.

Od této chvíle je to zase pódium, které určuje běh času a svým pohledem stimuluje zdejší vzduch i protější řady. Ona předtím klidná hladina se rozbouří a rozechvěje. I ta nejvyšší řada stane se tou nejmenší před jediným slastným tónem, který společně s hudbou povznáší do nebes celé publikum. Nebo se naopak propadne do hlubin zapomnění, kde hledá pozůstatky člověka v nezhojitelných ranách historie. Během jednoho jediného večera je možné procestovat celý svět. Zažít kulturu španělskou, italskou, britskou, francouzskou, polskou, jihoamerickou a jiné a jiné. A necestuje se jen skrze světy. Totiž prkna, co znamenají svět, dokáží cestovat i skrze časy. Jen zde je možné za hodinu a půl prožít zbožnou lásku období baroka, výkvět humanity klasicismu, nekonečnou volnost romantismu ba dokonce i ty nejtěžší okamžiky lidstva dvacátého století. Vše, co bylo kdy řečeno, může být v tomto velkém okamžiku zopakováno a doplněno. Každá slza se nesmazatelně vpije do zdejší podlahy. Tlukot srdcí zůstává slyšitelný v polstrování křesel. Naděje se vměstná do barvy zdejšího světla.

Potlesk, který na samém konci zkropí jeviště, ukončí světové dějiny. Úklon vzdá hold tomuto jedinečnému momentu. Vše znovu utichne. Prkna, co znamenají svět, ze sebe nechají volně stéci tuto mimořádnou tíhu. Světlo zhasne a nad propastnou tůní se opět začne vznášet to, co tu bylo na samém počátku. Vše tiše čeká ve tmě.

Rozsvítí ještě někdy někdo?

Témata

esejúvahazamyšlení

Další

Ze SvětHudby

Kam s dětmi za klasikou. Od koncertu na dece po vánoční balet

V Plzni se z malých posluchačů stanou detektivové, v Olomouci poznají Mozarta jako kluka a v Českých Budějovicích pomohou zachránit operní představení. Vybrali jsme rodinné koncerty, hudební dílny a balety v jedenácti městech po celé republice, na které můžete vyrazit v listopadu a prosinci 2026. Na některé se chodí už s miminkem, jiné si nejlépe užijí školáci.

Čtyři kytary pod Ještědem. Lidové sady pokračují v 68. sezoně komorní hudby

Liberecký komorní cyklus má za sebou desítky sezon i stěhování během rekonstrukce. Teď se jeho posluchači znovu scházejí v obnoveném Velkém sále Lidových sadů. V neděli 8. listopadu tam vystoupí Pražské kytarové kvarteto. Do června se na stejném pódiu potkají klavírní improvizace, hoboj s Pavlíčkovou kytarou i operní zpěv.

Alpská symfonie z Musikvereinu vychází na analogovém vinylu

Z nočního ticha až na horský vrchol, přes bouři a zase dolů. Straussova Alpská symfonie zvládne celou výpravu za necelou hodinu. Její živá nahrávka s Petrem Popelkou a Wiener Symphoniker teď vychází na vinylu, při jehož výrobě se zvuk obešel bez digitálních mezikroků.

Morricone bez filmu a viola v hlavní roli. Pražákovo kvarteto míří do Basileje

Mozartův kvintet, Morriconeho smyčcové trio a dvě komorní skladby Bohuslava Martinů. Pražákovo kvarteto uzavře v neděli 8. listopadu basilejský festival Martinů Festtage s hostem z Berlínských filharmoniků – violistou Amihaiem Groszem.