NOTA BENE: Mladá hudba, mladé publikum?

Když jablko poznání dozrálo do dostatečné sladkosti, nastaly dva dějinné momenty. V prvním případě bylo utrženo Adamem a Evou. V druhém přezrálo a v podobě dosti shnilé padlo na hlavu Isaaca Newtona.

Theodor Adorno ve své eseji Pozdní styl Beethovenův popisuje díla současných umělců nikoliv jako sladké a okrouhlé plody, ale jako zbrázděná, rozervaná a postrádající jakoukoliv sladkost.

Jak je to se sladkými plody dnes? Kdo má chuť utrhnout si trochu toho kyselého ovoce? Koho bude bolet hlava z poznání?

Mnohdy to vypadá, že generační propast neposkytuje naději na její překročení. Zdá se, že málokdo chce hudbu vážnou. A téměř každý prchá před složitostí. Přitom ona lávka, kterou je nutné postavit pro vzájemné porozumění, nemusí být delší než vzdálenost rukou Boha a Adama z fresky Stvoření Adama v Sixtinské kapli – a stejně tak jako v případě malby, i zde je potřeba něčeho hlubšího, aby jiskra přeskočila a dotyky se spojily. Náboženství už dnes nehraje prim v kulturní osvětě lidstva a nejspíše ani v poznání jako takovém – však taky školní hodiny náboženství se již dlouhou řadu let neučí. Přesto se stále učí výtvarné a hudební umění, kde stejně tak jako v hodinách náboženství i tady platí, že provozování výuky není synonymem rozumění či upřímného cítění k vyučovanému předmětu.

Když si vzpomenu na své hodiny „hudebky“ na základní škole, vybavím si, jak byly mnohdy nahrazovány hodinami tělocviku, dopočítáváním matematických úloh nebo komponováním individuálního jídelníčku žáků v rámci projektu Zdravá strava. Když už náhodou nastala ona posvátná chvíle hudební výchovy, pustila se na YouTube píseň s textem Tři čuníci jdou.

Přiznávám, že je to zážitek dosti extrémní a extrém je velmi špatným měřítkem. Pro tuto chvíli však nemohu vycházet z jiné pozice než ze vzpomínek a osobní zkušenosti. Ne všechny základní školy jsou stejné (je to chyba?) a jiná je i situace na venkově oproti městu (není to další chyba?). K podobně lichému pocitu může vést i zážitek z koncertu z nějaké vzdálenější vísky nebo města, který na vás dýchne, když si v tichosti přepočítáte věkový průměr posluchačů. Z toho samozřejmě nelze dělat závěry, že mladí lidé nejeví o klasickou hudbu žádný zájem. Zde by bylo na místě zadat nějaký celorepublikový výzkum, který by smetl ze stolu domněnky, položil na něj fakta, na jejichž základě by se poté dalo adekvátně reagovat, a to jak v rámci vzdělávání, tak v rámci větších i menších kulturních organizací.

Otázka dosahu a zaměření hudby jako takové je přitom velmi komplikovaná. Je těžké odmyslet si kulturní průmysl od produkce současnosti. Stejně tak je obtížné zodpovědět, zda opravdové umění vlastně o nějakého „třetího“, tj. jiného, než je dílo samo a jeho tvůrce, tedy posluchače/obdivovatele, vůbec usiluje a usilovat má. Z nějakého důvodu však Marek Ztracený naplní koncertní plochu k prasknutí, aniž by k tomu potřeboval hlubší edukaci publika ve své tvorbě či nějaké vysvětlování svého díla. Jeho hudba „se prostě líbí“. Mnoho umělců namítne, že cílem umění není líbit se – mají jistě pravdu. Co ale jiného se dá očekávat od jedince, který bohužel byl případem onoho extrému a kterému se nikdy nedostalo žádného návodu či vysvětlení. Od Tří čuníků je k Bachovi stejně daleko jako od Bacha k Druhé vídeňské škole. Je poté pochopitelné, že raději, než aby podstupoval z jeho pozice bolestivé poznání s nejistým výsledkem a pocitem, že je na to stejně sám, sáhne po té nejjednodušší variantě – ať už je to mainstream, nebo opak toho, co poslouchá okolí, rodiče.

Leckdo by mohl namítnout, že se přeci Česká republika pyšní unikátním vzdělávacím systémem základních uměleckých škol. I zde mám pocit, že je třeba poukázat, že existence takové výuky nic neříká o jejím průběhu a cíli. Jsou známy případy dětí, které jsou na těchto školách z toho důvodu, že to chtěli jejich rodiče. Buď proto, že se po dítěti chce, aby něco dělalo a zavládla všeobecná spokojenost nad tímto něčím, nebo protože rodič sám chtěl hrát na kytaru, nu a když už to nestihl, tak alespoň jeho synek ano. Mnozí tací poté přivezou takové dítě na jeho první koncert, odjedou a po jeho skončení si jej vyzvednou se slovy: „Jaké to bylo?“ Jak jinak má poté ten stejný člověk jít na jakýkoliv koncert než tak, že se nechá taxíkem vykopnout těsně před dveřmi a se slovy: „Dobře se bavte!“ nastavuje svá očekávání. To opět nevypadá jako cesta za poznáním.

Proč tedy mladá generace není tou dominantní ve světě klasické hudby? Proč není oslovena velikostí kultury, která se jí nabízí, a raději na sociální síť dává příspěvky z koncertů, které si nahrála?

Třeba proto, že jí to nikdy nikdo neřekl. Pokud má mladý člověk povědomí o nějakém hudebním skladateli, mnohdy je to něco na způsob toho, kdy žil, že to je český velikán, kdy umřel, kolik napsal oper, co to je opera, kolik napsal symfonií, co to je symfonie a jak říkáme tomu hudebnímu směru, který založil. Takto může odejít od tabule se známkou jedna a pocitem, jak nechutná ta kultura je, ale hlavně, že doma bude klid.

Stejně jako Evu a Adama, tak i Newtona poznání bolelo; jedni za to platí dodnes svým hříchem, jiní zase bolavou hlavou. Adorno má pravdu, když tvrdí, že umění není sladkým plodem a je nejspíše celoživotní cestou dozrát na jeho úroveň. Ale chceme-li po někom, aby přinášel oběti, musíme, stejně jako kdysi náboženství, začít učit a vysvětlovat, že cesta za ním sladká být může. Dát hudbě obsah místo suplování. Ukazovat její složité struktury na těch jednoduchých. Než abychom vyžadovali životní reálie z života Antonína Dvořáka a Rusalku uchopovali jen jako jedno dílo v seznamu, o který nám vlastně zatím jde, můžeme tuto operu vykládat již relativně v útlém věku jako pohádku svého druhu. Najednou otázka, co to je opera, nebude zodpovězena z pozice memorizace textu, ale dítě začne předávat vlastní zkušenost. A možná právě tak začne člověk kulturu cítit v sobě, ve svém genu.