Když čert narazí na pořádnou ženskou: Olomoucký Čert a Káča baví hudebním vtipem i lidskou přímočarostí

Moravské divadlo Olomouc zahájilo aktuální sezónu nastudováním Dvořákovy pohádkové opery Čert a Káča v režii Dominika Beneše a pod taktovkou šéfdirigenta Petra Šumníka. Klasický titul přináší konvenční inscenační pohled, v němž se zemitý lidový humor potkává se sociálním apelem, a především dává zazářit mladé pěvecké generaci v čele s nepřehlédnutelnou představitelkou titulní role Annou Moriovou.

 Mistr symfonik operním rebelem

Když Antonín Dvořák v květnu roku 1898 usedl ke skicování Čerta a Káči, měl za sebou triumfální americké období, světový věhlas na poli velkých symfonií a programní sérii erbenovských balad. Doma ho však hudební kruhy stále vnímaly především jako ryzího symfonika a komorního tvůrce, což skladatele, který od raného mládí vytrvale usiloval o pevnou pozici na domácím i světovém operním jevišti, přirozeně mrzelo. Dobovou atmosféru navíc jitřily ostré výpady bojovně naladěných zastánců Smetanovské linie v čele se Zdeňkem Nejedlým, kteří konstruovali nesmiřitelnou tezi Smetana a Fibich kontra Dvořák. V pravý čas zasáhl tehdejší ředitel Národního divadla František Adolf Šubert, jenž skladateli nabídl libreto mladého pedagoga a spisovatele Adolfa Weniga.

Dvořák po látce sáhl s neskrývanou chutí. Základem se stala lidová báchorka, kterou v roce 1845 zapsala na Domažlicku Božena Němcová a pro dřívější divadelní potřeby ji přebásnil Josef Kajetán Tyl. Během necelého roku, do února 1899, vystavěl Dvořák své dramaticky nejkoncentrovanější a nejsevřenější jevištní dílo.

V kontextu dobové tvorby znamenal Čert a Káča osvěžující vybočení. Dvořák zcela rezignoval na obvyklou mileneckou dvojici, takže soprán s tenorem zde netráví večer sentimentálními námluvami. Namísto rozvleklých árií a lyrických zastavení nasadil dramatický tah podpořený moderním deklamačním principem a důsledně prokomponovanou prací s příznačnými motivy. Zatímco vesnickému světu skladatel vtiskl zemitou melodiku v lidových terciích, sextách a rytmech českých tanců, pekelnou říši zbavil obvyklého démonismu a vytvořil z ní neodolatelně groteskní i magickou instituci. Premiéra v Národním divadle 23. listopadu 1899 sklidila zasloužený triumf a prokázala mistrovu schopnost řízného hudebního humoru.

Celá zápletka stojí na prostém faktu, že proti nespoutanému lidskému temperamentu je i samotné podsvětí bezbranné. Rázná a prostořeká Káča, s níž se na vesnickém posvícení nikdo neodvažuje tancovat, v rozčilení prohlásí, že by šla do kola klidně s pekelníkem. Toho využije čert Marbuel, vyslaný na zem v mysliveckém převleku zjistit hříchy místní despotické kněžny, a dívku obratně zláká do pekelné propasti. V podsvětí však záhy nastává hotové pozdvižení: Káča se odmítá pustit Marbuelových zad a pekelná mašinérie zjišťuje, že na její výmluvnost žádné paragrafy neplatí. Z patálie pomůže zoufalému čertovi až prohnaný ovčák Jirka, který hrdinku šikovně vyláká vidinou zlaťáků a vytancuje ji zpět na zemský povrch. Finální lekci pak Jirka uštědří na panském sídle, kde vyděšenou kněžnu zachrání před peklem výměnou za zrušení roboty jednoduše tím, že na Marbuela vytáhne jako živoucí hrozbu odpočatou Káču. Pekelník v hrůze prchá, poddaní slaví svobodu a spokojená hrdinka dostává za odměnu statek, s nímž už o nápadníky nouzi mít nebude.

Režijní koncepce a scénické řešení

Režisér Dominik Beneš zvolil koncepci, která chová respekt k tradičnímu narativu, zároveň se však nebojí samostatného přemýšlení. Lze kvitovat dnes již etablovanou praxi, kdy je publikum vtaženo do děje bezprostředně během předehry. V Olomouci se tak děje působivým obrazem marnotratné šlechty, jejímž výmluvným protipólem je znepokojivá vize strádajících poddaných. Beneš nevnímá Dvořákovu operu pouze jako pohádku pro nejmenší; její půdorys mu slouží k ilustraci elementárních lidských vlastností.

Paralelně s tím režie odkrývá motiv postupného osvobozování, překonávání zakořeněných předsudků a narovnávání pokřivených společenských vztahů. Peklo zde nepředstavuje vzdálené bájné místo, nýbrž prostor, který si nosíme v sobě, a chceme-li se mu vyhnout, musíme se s ním vypořádat především ve vlastním nitru. Benešova režie otevírá komické i sociální vrstvy Wenigova textu a dává jim živý obsah, ačkoli divákovi nemusí být v každé chvíli zcela zřejmé, co přesně chtěl režisér některými svými posuny a proměnami v jednání postav – jež přímo z libreta nevycházejí – beze zbytku vyjádřit.

Výprava Dany Haklové nabízí funkční a pohádkově laděné prostředí. Lidová veselice v úvodním dějství s barevným kolem situovaným v centru jeviště nachází přiléhavý protiklad v evokaci pekla. To je ztvárněno především mohutným pahýlem stromového kořene se spuštěnými provazy, po nichž zřejmě mohou pekelníci šplhat na zemský povrch. V tomto vizuálním znázornění tkví patrně symbolické poselství: peklo neleží kdesi v nedostupných hlubinách, nýbrž těsně pod povrchem, nebezpečně blízko našim každodenním životům.

Kostýmy Dany Haklové jsou vkusné, nepodbízivé a srozumitelně vystihují jednotlivé stavy i profese. Vizuálně nejvíce poutá pozornost temperamentní Káča a stylizovaný čert Marbuel, zatímco postava kněžny působí v daném výtvarném rámci poněkud mdle a méně výrazně. Do celkového dění významně promlouvá choreografie Sylvie Belákové. Její taneční sekvence děj účinně dynamizují, nepostrádají rozpustilost, čertovský škleb ani mírně dekadentní nadsázku.

Pěvecké a herecké výkony

Anna Moriová představuje pro titulní Káču mimořádně šťastnou volbu. Do role potřeštěné, avšak rázné dívky se vtělila s přirozeným nadhledem a odzbrojující bezprostředností. Vyniká i ve chvílích, kdy se právě neocitá v přímém ohnisku dialogu. Zůstává neustále ve hře, udržuje pozornost, jedná překvapivě a s nakažlivou energií. Z jejího projevu dýchá zdravá dávka herecké spontaneity a zdánlivé improvizace; jednání Káči je místy roztomile nepředvídatelné, takže jevištní partneři chvílemi působí, jako by skutečně nevěděli, čím je v další vteřině zaskočí. Když se pak v zápalu náklonnosti k pekelníkovi s bezelstnou samozřejmostí vytasí s replikou „A budu ti říkat Bertík!“, spontánní smích auditoria dokazuje, jak přesně trefila komediální strunu. Herecky Moriová prostor jeviště suverénně opanovala a pohybově nezůstala své postavě nic dlužna. Pěvecky její projev občas odkryl drobné technické rezervy, které lze přičíst spíše mládí a menší zkušenosti než momentální indispozici. Pěvkyně má velmi zdravý a muzikální základ, na němž může dále stavět, a ztvárnění takto rozsáhlé role je pro její další zrání tou nejlepší školou. Její Káča je rozhodně ozdobou inscenace.

Podobně vyrovnaný výkon odevzdal Daniel Kfelíř v úloze Marbuela. V postavě ambiciózního, leč postupně zdecimovaného čerta nalezl rozmanité výrazové polohy, jež podložil kultivovaným pěveckým fondem i pestrou škálou hereckých gest. Kfelíř potvrzuje pověst jednoho z nejvýraznějších talentů nastupující operní generace a jeho olomoucké angažmá se ukázalo jako zcela opodstatněné. V nejspodnějších tónech partu se sice místy zdálo, že ještě hledá úplnou intonační i témbrovou suverenitu, s postupem repríz a opadnutím premiérového napětí však lze očekávat plné usazení i v těchto detailech.

Kněžna Heleny Beránkové nabídla pěvecky excelentní výkon podpořený znělým a technicky svrchovaným sopránem. Její zdrženlivější a zpočátku křehčí herecké gesto se ukázalo jako zcela promyšlené v přímém kontextu vnitřní katarze, jíž postava projde.

Raman Hasymau pojal ovčáka Jirku jako mazaného a přímého venkovského chasníka. Postavu nijak zbytečně nekomplikoval a vsadil na svůj přirozeně projasněný, prosluněný tenor, což se mu v plné míře vyplatilo.

Vládce podsvětí Lucifer v podání Petra Urbánka těží z ideálních tělesných proporcí i patřičně autoritativní vizáže; už samotný příchod na jeviště působil nanejvýš sugestivně. Urbánek se šťastně vyhnul statickému vládnutí „ze stupínku“ a udržel postavu v neustálé jevištní aktivitě.

Martin Štolba se spolehlivě zhostil dvojrole Čerta a správce Maršálka. Účinkování emeritní sólistky Magdy Málkové v roli Káčiny mámy lze vnímat jako hezké a uctivé patriotské gesto divadla vůči své dlouholeté opoře, jež se v jiném kontextu hodnotit nesluší.

Uznání si zaslouží sbor pod vedením Michaela Dvořáka. Jeho členové se opakovaně zapojili do akce i přímo v hledišti mezi diváky, čímž dokázali rozbít jevištní bariéru a příjemně oživit pasáže, kde děj na scéně mírně ztrácel dech.

Hudební nastudování a orchestr

Páteční premiéru provázela poněkud nevyrovnaná tempová koncepce dirigenta Petra Šumníka. Některé volby temp a jejich náhlé proměny působily z hlediska jevištní logiky i hudebního toku překvapivě a nepřinášely prospěch orchestru ani sólistům.

Přesto lze samotnou hru orchestru označit za poměrně konzistentní a slibnou. V partituře zazněla řada precizních a barevných individuálních výkonů, zvláště v dřevěných a žesťových dechových nástrojích. Celkovému vyznění by však prospěla vyváženější kultivovanost. Některé razantní dynamické nástupy zněly zbytečně hrubě a v akustickém prostoru divadla nešetrně překrývaly pěvce na jevišti, což je u komunikativně založeného díla znatelná škoda.

Závěrečné resumé

Nová olomoucká inscenace Čerta a Káči představuje koncepci, která má předpoklady oslovit dětského diváka i dospělé publikum. Její předností je srozumitelný pohádkový rámec, v němž však pozorný návštěvník snadno dešifruje jemně provokativní osten mířící na panskou rozmařilost i nadčasovou sílu obyčejných lidí.

Zároveň se však otevírá otázka řešení některých inscenačních detailů, které občas působí zmateně a nepřesvědčivě. Přes uvedené výhrady jde o živé divadlo, které stojí za návštěvu – především díky skvělému obsazení mladých ústředních postav. 

Co oslovilo:

• Výtečná herecká i pohybová bezprostřednost Anny Moriové, jejíž Káča je trvalou devízou inscenace.

• Velmi přesvědčivé výkony Daniela Kfelíře (Marbuel) a Ramana Hasymaua (Jirka), kteří potvrzují své pěvecké kvality.

• Srozumitelná a nápaditá scéna Dany Haklové se symbolem stromového kořene spojujícího zemi s podsvětím.

• Živá a vtipná práce se sborem včetně jeho zapojení do prostoru mezi diváky.

• Svěží choreografie Sylvie Belákové dodávající pekelným obrazům správný pohybový náboj.

 Rezervy nastudování:

• Rozkolísaná tempová výstavba dirigenta Petra Šumníka a místy příliš razantní orchestrální dynamika překrývající pěvce.

• Slabší tah.

• Místy argumentačně nesrozumitelný režijní záměr.

Antonín Dvořák: Čert a Káča

Moravské divadlo Olomouc

Premiéra: pátek 4. září 2026 v 19:00 hod.

Délka představení: cca 2 hodiny 40 minut (dvě přestávky)

Inscenační tým:

• Hudební nastudování a dirigent: Petr Šumník

• Režie: Dominik Beneš

• Scéna a kostýmy: Dana Haklová

• Choreografie: Sylvia Beláková

• Sbormistr: Michael Dvořák

• Dramaturgie: Miroslav Král

Obsazení premiéry:

• Káča: Anna Moriová

• Čert Marbuel: Daniel Kfelíř

• Ovčák Jirka: Raman Hasymau

• Kněžna: Helena Beránková

• Lucifer: Petr Urbánek

• Její máma: Magda Málková

• Čert Vrátný / Správce Maršálek: Martin Štolba

• Čert Strážce: Radim Šimeček

• Komorná: Nikol Novotná

• Hospodský: Petr Martínek