Jan Bartoš: Hudební svět, v němž se cesty skladatelů protínaly

Nové album klavíristy Jana Bartoše, Bamberských symfoniků a dirigenta Jakuba Hrůši přináší setkání tří výrazných osobností hudby první poloviny 20. století – Viktora Ullmanna, Igora Stravinského a Sergeje Prokofjeva. Nahrávka neodhaluje jen pozoruhodné stylové souvislosti jejich tvorby, ale také vazby na meziválečné Československo, které bylo významným centrem evropského hudebního života. Ústředním bodem alba je Ullmannův Klavírní koncert op. 25, dílo mimořádné umělecké hodnoty i dramatického lidského osudu. O vzniku projektu, hudbě Viktora Ullmanna i jedinečných kulturních souvislostech jsme hovořili s klavíristou Janem Bartošem.

Vaše nové album propojuje Ullmanna, Stravinského a Prokofjeva prostřednictvím jejich vazeb na meziválečné Československo. Kdy jste si uvědomil, jak pozoruhodně jsou jejich příběhy propojené?

Ta souvislost se před námi postupně začala otevírat při práci na celém projektu. Fascinuje mě především to, jak otevřeným kulturním prostorem bylo meziválečné Československo. V Praze se potkávala česká, německá, židovská i další kulturní prostředí a velmi intenzivně se zde sledovalo, co se děje v evropské hudbě.

Ullmann přicházel do tohoto prostředí s hlubokou zkušeností vídeňské hudební moderny a se Schönbergovým okruhem, zároveň ale v Praze vnímal a vstřebával i ruskou hudbu, zejména Stravinského a Prokofjeva. Stravinského hudba se do Prahy dostávala mimo jiné prostřednictvím koncertů a interpretů spojených se Schönbergovým okruhem, ale hlavně díky Václavu Talichovi a České filharmonii. Stravinskij i Prokofjev byli zároveň častými hosty českých orchestrů.

V centru nahrávky stojí Ullmannův Klavírní koncert op. 25. Čím vás toto dílo osobně oslovuje?

Viktor Ullmann studoval klavír u Eduarda Steuermanna, stejně jako můj mentor Alfred Brendel. Steuermann studoval u Busoniho a Carla Reineckeho, žáka Schumanna a Liszta. Vyvinul originální metody výuky, které se mnou Alfred Brendel sdílel. Musím říct, že hudební řeč i klavírní sazba Ullmannova koncertu jsou mému cítění nesmírně blízké. Oslovuje mě jeho vnitřní napětí a schopnost spojovat velmi rozdílné hudební světy.

Důležité pro mě je také to, že bychom Ullmannovu hudbu neměli poslouchat pouze prizmatem jeho tragického osudu. Samozřejmě je nemožné od tohoto osudu při poslechu úplně odhlédnout, ale jeho hudba si zaslouží být vnímána především jako svébytná součást evropské hudby 20. století.

A právě v tom podle mě spočívá její aktuálnost. Ullmannova hudba ukazuje, jak mohou různé kulturní a umělecké vlivy existovat vedle sebe a vytvořit něco osobitého. V době, kdy se kulturní identity znovu často vymezují proti sobě, je taková zkušenost velmi podnětná.

V Ullmannově hudbě lze slyšet ozvěny druhé vídeňské školy i energii Stravinského a Prokofjeva. Jak jste k této rozmanitosti přistupoval jako interpret?

Pro mě bylo důležité nesnažit se tyto vlivy od sebe oddělovat.

Na jedné straně je v jeho hudbě určitá koncentrace a strukturální promyšlenost, kterou můžeme spojovat s vídeňskou modernou, na druhé straně je zde velmi výrazná rytmická energie. Třetí věta koncertu například ukazuje, jak osobitě Ullmann reagoval na Stravinského hudební svět. Pro mě je podstatné právě toto napětí mezi různými inspiračními zdroji a způsob, jakým je Ullmann dokázal proměnit ve svůj vlastní výraz.

Na vzniku nahrávky jste spolupracoval s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky. Vnímal jste při natáčení také historickou vazbu orchestru na Prahu?

Ano, a v případě Ullmanna je tato kontinuita mimořádně silná. Bamberští symfonikové byli založeni po druhé světové válce hudebníky, kteří předtím působili v pražském německém hudebním prostředí. Část těchto hudebníků po válce odešla do Bamberku a tam na svou pražskou tradici navázala.

Najednou tedy nahráváme Ullmannovu hudbu s orchestrem, jehož vlastní historie vyrůstá ze stejného kulturního prostředí, v němž Ullmann v Praze působil. To pro mě není jen zajímavá historická poznámka, ale velmi silná součást příběhu celé nahrávky. Prostředí, které po válce z pražského kulturního života zmizelo, přežilo v jiné podobě právě v Bamberku. Když k tomu přidáme dirigenta Jakuba Hrůšu, který je s českou hudební tradicí velmi silně spojený, vzniká mezi minulostí a současností pozoruhodný most.

Prokofjevův První klavírní koncert dodnes působí neobyčejně svěže. V čem podle vás spočívá jeho nadčasovost?

Na Prokofjevově Prvním klavírním koncertu mě přitahuje právě jeho bezprostřednost, prudká energie a určité rebelství. Přestože vznikl na začátku 20. století, stále působí velmi živě a přímočaře.

Zajímavé je také jeho místo v kontextu tohoto alba. Prokofjev v roce 1934 vystoupil v Praze jako sólista právě se svým Prvním klavírním koncertem. Když pak posloucháme Ullmannův koncert, můžeme v jeho klavírním partu zaslechnout podobnou rytmickou dravost a toccatovou stylizaci. Oba koncerty tak vedle sebe vytvářejí velmi zajímavý dialog.

Ptal se Vladan Drvota