Igor Františák: Chci se těšit z koncertů, které pro posluchače připravujeme

Jsi klarinetista, pedagog, ředitel festivalu i funkcionář klarinetových asociací. Kde se cítíš nejvíc doma?

Už jako malý kluk jsem chtěl být muzikantem, což se mi bezezbytku splnilo. Nejvíc „doma“ se proto cítím při komorních koncertech, kdy můžu se svými kolegy a kamarády hrát nádhernou muziku. Obzvlášť mě těší, když ji máme možnost nastudovat do nejmenších detailů. Nejčastěji teď hrávám s Bennewitzovým či Zemlinského kvartetem, nebo klavíristou Markem Kozákem a violoncellistou Michalem Kaňkou, na staré nástroje pak s Lotz Triem.

Začínal jsi v Ostravě na konzervatoři a dnes působíš ve stejném městě na univerzitě. Netáhlo tě to někdy v životě i jinam? Do Prahy nebo do zahraničí?

Je pravda, že nejen moje studia, ale i celý můj muzikantský život jsou spjaty s Ostravou. Měl jsem však možnost půl roku studovat na prestižní Norské hudební akademii v Oslu, kde se výrazně proměnil můj pohled na hudbu. Protože poměrně často cestuji, nikdy jsem nepociťoval potřebu přesunout své zázemí jinam. Praha je na mě příliš uspěchaná a v zahraničí, jak říkával můj celoživotní mentor, docent Valter Vítek, „vaří taky z vody“. Kdybych se mohl vrátit v čase a začít znovu, určitě bych neměnil!

Letos na podzim proběhl už 23. ročník Svatováclavského hudebního festivalu. Co se podle tebe od jeho začátků v roce 2004 změnilo nejvíc?

Na samotném festivalu se změnila řada věcí. Největší posun ale vnímám v proměně Ostravy a celého regionu. Už dávno to není ta „černá Ostrava“, ale progresivní místo s bohatým kulturním životem a obrovským potenciálem. Doufám, že se bude rozvíjet i nadále. Mimořádná návštěvnost letošního ročníku Svatováclavského hudebního festivalu ukazuje, že zde lidé o nemainstreamovou kulturu skutečně stojí.

 Do Moravskoslezského kraje přivážíš špičky jako Collegium 1704, VOCES8 nebo Amandine Beyer. Kdo je váš typický posluchač?

To je dobrá otázka. Nejsem si jistý, zda vůbec máme jediného typického posluchače. Protože se festival zaměřuje především na duchovní a starou hudbu, přicházejí k nám milovníci těchto žánrů i obdivovatelé skvělých interpretů, které do regionu každoročně přivážíme. Řadu návštěvníků znám od vidění, některé i osobně, ale taky se snažíme naše publikum více poznat prostřednictvím Klubu přátel. Vedle toho nabízíme  jazzové a crossoverové koncerty, které oslovují i mladší publikum. Právě tato pestrost mě těší.

Nakolik je dramaturgie kompromisem mezi tím, co bys chtěl ty sám, a tím, co se prodává?

Jako dramaturg a zároveň ředitel nesu odpovědnost za uměleckou podobu festivalu i za jeho ekonomiku. Kompromisy proto občas dělat musím, nejčastěji však kvůli finančním možnostem, které jsou stále značně omezené. Snažím se přitom vycházet z vlastní dramaturgické představy a zároveň brát ohled na naše publikum. Věřím, že i v těchto podmínkách dokážeme nabízet osobité programy a držet vysokou uměleckou úroveň.

V jednom rozhovoru jsi zmínil, že dotace nerostou úměrně nákladům. Jak velký podíl rozpočtu tvoří veřejné peníze, a co by se stalo, kdyby vás přestalo podporovat ministerstvo kultury?

Veřejné prostředky tvoří přibližně 70 % našeho rozpočtu. Jde o podporu ministerstva kultury, kraje, měst a obcí, tedy několika různých poskytovatelů. Výpadek této veřejné podpory by pro nás znamenal zásadní zásah do rozsahu a podoby festivalu.

Kultura je podle mě nezbytnou součástí života společnosti a její podpora patří k odpovědnosti státu. Pokud by ministerstvo zastavilo podporu nezávislého umění, ochromilo by tím podstatnou část kulturního života v celé republice. Za relativně malé prostředky zde vznikají hodnoty, které obohacují život lidí a často mají dlouhodobý přínos. Právě proto považuji stabilní a předvídatelné financování za zásadní.

Ve srovnání s pražskou scénou: je Ostrava v českém hudebním životě stále periferií, nebo už to neplatí?

Ostravu za hudební periferii rozhodně nepovažuji. To, že město leží mimo hlavní centrum, přece nic nevypovídá o kvalitě jeho kulturního života. Finanční možnosti jsou u nás omezené, ale děláme, co můžeme – a někdy mám pocit, že i víc, než můžeme!

Když se podíváme na celoroční program ostravských kulturních institucí a nezávislých pořadatelů, najdeme nabídku, která podle mě obstojí i v evropském srovnání. Velkou naději vkládám také do nové ostravské koncertní síně. Její dokončení může výrazně proměnit možnosti zdejšího hudebního života a dát nejen symfonické hudbě prostor, který si zaslouží. Navíc by se jednalo o první moderní „svatostánek hudby“ v České republice.

Festivalů je v současnosti v Česku velké množství. Nejsme už na hraně, kdy se v programech opakují stejní interpreti a nastává „válka“ o dotace?

Nejde jen o festivaly, ale o kulturní život v celé zemi. Soutěž o dotace tu byla vždy a zřejmě bude i nadále. Samotné opakování interpretů pro mě není zásadní problém, spíše naopak. Důležité však je, s jakým programem přijíždějí a jakou roli má jejich koncert v dramaturgii konkrétního festivalu. Pokud má festival své publikum, vlastní tvář a dlouhodobě si zachovává uměleckou kvalitu, vidím dobrý důvod, aby pokračoval.

 Festival vedeš od samotného počátku. Jak vnímáš svoji roli do budoucna? Máš už případného nástupce, nebo tyhle myšlenky zatím nejsou na pořadu dne?

S úsměvem přiznávám, že na svůj odchod zatím nepomýšlím. Člověka, který by teď mohl převzít všechny moje povinnosti, nemám. Naštěstí se ale stabilizoval náš malý festivalový tým, ve kterém mám úžasné kolegy, na něž je spoleh. To mi dává energii i větší jistotu při přemýšlení o budoucnosti festivalu.

Kromě festivalu také vyučuješ hru na klarinet. Tvoji studenti míří do nejisté budoucnosti klasické hudby. Co jim říkáš o tom, jak náročné je dnes uživit se jako hudebník?

Pravdu! Snažím se je od začátku připravovat na nelehkou, ale krásnou dráhu muzikanta. Jsem nesmírně rád, že klarinetová třída na Ostravské univerzitě má dlouhodobě velmi dobrou úroveň. S kolegou, kamarádem a vynikajícím klarinetistou Karlem Dohnalem máme skvělý vztah a společně se snažíme studentům nabídnout po všech stránkách nadstandardní studium.

Kam podle tebe směřuje klasická hudba s ohledem na stárnutí publika a rozmach streamování?

Ani v tomto ohledu nemám o budoucnost klasické hudby strach. Streamování zpřístupňuje hudbu lidem, kteří by se k ní jinak možná nedostali, ale živý koncert má svou nenahraditelnou sílu. Je to setkání interpreta a posluchače v konkrétním okamžiku.

Plné koncertní sály mi dávají důvod k optimismu. Zároveň je ale potřeba přemýšlet o tom, jak oslovovat další generace a jak jim umožnit, aby si ke klasické hudbě našly vlastní cestu. Proto bych uvítal cílenější a rozhodně silnější podporu kultury v médiích. 

Na fakultě umění Ostravské univerzity jsi profesorem, v letech 2016 až 2019 jsi byl také proděkanem. Co se stalo, že jsi z této funkce odešel?

To je otázka na samostatný rozhovor. Mám poměrně jasnou představu o tom, jak by měla fungovat veřejná vysoká umělecká škola. Jako proděkan pro umění a vnější vztahy jsem ale zjistil, že se moje představa rozchází se směrem, kterým se fakulta ubírala. Po třech letech jsem proto rezignoval.

Od té doby se tento rozdíl z mého pohledu ještě prohloubil. Přiznávám, že jsem nějaký čas uvažoval i o odchodu z univerzity. Mrzí mě to, protože fakulta jako taková má obrovský potenciál, řadu výborných pedagogů i novou funkční budovu pro hudební obory. Podle mého názoru se tyto možnosti zatím nedaří adekvátně využívat.

Přesto se snažím soustředit na práci se studenty a na to, co mohu sám ovlivnit. A abych skončil pozitivně: věřím, že i tady je změna možná. Někdy je potřeba vydržet a nenechat se odradit.

Kdybys mohl vybrat svůj vysněný koncert, který by měl na festivalu zaznít, jaký by to byl?

Jeden konkrétní vysněný koncert nemám. Chci se jednoduše těšit z těch, které připravuji pro naše posluchače – a tak trochu sobecky i pro sebe! V příštím roce to například bude po dvaceti letech opět provedení Bachových Matoušových pašijí s Václavem Luksem a jeho Collegiem 1704.

Na co se tě nikdy nikdo neptá a rád bys o tom promluvil?

Rád bych řekl, že hudba a vlastně celá kultura mají být vnímány jako neoddělitelná součást lidského života. Jsou hodnotou a potřebou prověřenou časem, a tomu by měl odpovídat i náš přístup k nim.

Umělcem se člověk nestane tím, že se za měsíc něco naučí a pak už to navždy umí. Za kvalitním výkonem stojí desítky let práce, každodenní cvičení a nutnost znovu a znovu potvrzovat své schopnosti. Přál bych si, aby respekt k této práci a důstojné podmínky pro umění byly přirozenou součástí naší společnosti.

 Co bys vzkázal lidem, kteří říkají, že klasická hudba je moc vážná, nebo se bojí, že jí nebudou rozumět?

Můj vzkaz by zněl: „Přijďte a poslouchejte. Možná zjistíte, že vážná hudba vůbec nemusí být tak vážná, jak si představujete.“

Když se ohlédnu za letošním ročníkem Svatováclavského hudebního festivalu, na řadě koncertů byly ovace tak silné a vřelé, jako bychom byli na rockovém koncertu. Ti, kteří u nás slyšeli britský vokální soubor VOCES8, francouzský program Collegia 1704, klavíristu Lukáše Vondráčka nebo Stravinského Svatbu s Janáčkovou filharmonií, mi jistě dají za pravdu.

Ke klasické hudbě se člověk někdy potřebuje postupně proposlouchat. Nemusí ale předem znát skladatele ani rozumět hudební teorii. Stačí přijít s otevřeností a nechat na sebe hudbu působit. Zážitek pak může být mimořádný a dlouhotrvající – a mnohdy může vést k opakované zkušenosti, zájmu a porozumění.