Eva Krestová: V tomto ne úplně hezkém světě se musíme stále snažit hledat kousek krásy.

Začínala jsi jako houslistka a k viole jsi přešla až později. Dala ti viola něco, co ti housle nikdy nenabídly?

Viola mi dala duši. Vrátila mi radost z hudby, kterou jsem v určitém období už ztrácela. Naučila mě být lepším muzikantem, citlivější a vnímavější. Miluji její sametový zvuk a baví mě tvořit a hledat další a další možnosti tohoto krásného nástroje.

Díky viole jsem našla svobodu, po které jsem vždy toužila a kterou si na každém koncertě užívám. Nebudu ale říkat, co mi housle nenabídly, protože právě díky nim jsem tam, kde jsem. Housle byly dlouho součástí mého hudebního života a jsem za to vděčná.

 Vzpomeneš si na nějaký zásadní moment ze studií v Brně, Praze nebo u profesora Jindřicha Pazdery na AMU, který tě nasměroval k tomu, kým jsi dnes?

Vzpomínám si hned na několik zásadních momentů.

Úplně první zážitek jsem měla asi v sedmi letech, když jsem začínala hrát a ještě jsem toho příliš neuměla. Byla jsem tehdy na kurzech právě u pana profesora Pazdery. Velmi na mě křičel a já brečela. Pak jsem si ale řekla, že to takhle nejde, že budu hodně cvičit a že u toho „zlého“ pana profesora chci jednou studovat. A za dvanáct let jsem opravdu byla v jeho třídě!

Další důležitý moment přišel hned na začátku studií na konzervatoři, kdy jsem si uvědomila, jak moc pro mě znamená komorní hudba. Asi od patnácti let jsem hrála v klavírním triu a díky tomu jsem získala spoustu zkušeností, které se mi později hodily v Pavel Haas Quartet, kde jsem působila mezi lety 2008 a 2012.

Nemůžu opomenout ani studia u profesorů Rudolfa Šťastného a už jmenovaného Jindřicha Pazdery. Oba na mě byli tvrdí – každý jiným způsobem –, ale zároveň laskaví. Naučili mě preciznosti a také tomu, že člověk musí chtít být stále lepší.

Nejzásadnější moment ale přišel až po studiích, když mi můj muž Radim Kresta přinesl domů violu. Měl tušení, že by to mohl být nástroj přesně pro mě. A jak se ukázalo, nemýlil se. Byla to láska na první zahrání! Od té doby s manželem spolu hrajeme. Založili jsme Klavírní kvarteto Josefa Suka a záhy jsme vyhráli dvě mezinárodní soutěže.

Co pro tebe znamenal nástup do České filharmonie, který se odehrál v roce 2021? Jak jsi vnímala první měsíce v orchestru? A bylo to pro tebe jako pro historicky první ženu ve vedení sekce viol těžší?

Moje angažmá v České filharmonii je nejzásadnějším okamžikem mé hudební kariéry. Je to splněný sen, který vlastně ani snem nebyl, protože jsem nikdy nevěřila, že by se mi něco takového mohlo přihodit. Jsem nesmírně vděčná a šťastná, že můžu být součástí tohoto úžasného orchestru.

Začátek byl velmi náročný po všech stránkách. Prověřil skrz naskrz moji psychickou i fyzickou odolnost. Nikdy předtím jsem v takovém měřítku v orchestru nehrála a s orchestrálním repertoárem se setkávala jen zřídka. Musela jsem se proto neustále připravovat, cvičit a studovat nové skladby. Byla jsem ve zkušební době a musela jsem vždy podávat maximální výkon. Cvičila jsem často i v noci a málo spala.

Do toho malé děti, kterým opravdu nevysvětlíte, že maminka musí jít do práce nebo se připravovat. Nervozita panovala na všech stranách.

A pokud se ptáš, jestli jsem cítila tlak, tak ano. Ohromný! Rozhodně by moje situace tehdy byla snazší, kdybych byla muž. Všechno se ale podařilo vybojovat. Každá těžká zkouška člověka někam posune.

Jsem na vedoucí pozici, takže je na mě určitý tlak vyvíjen stále, i když je v „zákulisí“ klid. Díky zkušebnímu roku jsem ale poznala, že na to mám. Začala jsem si doopravdy věřit a uvědomila si, že mě jen tak něco nezlomí.

 Vedení sekce viol je zčásti i o vyjednávání a hledání společného zvuku s lidmi, kteří mají vlastní hlavu. Jak vnímáš svou roli – jsi spíš ta, která usměrňuje, nebo ta, která naslouchá?

To je těžká otázka. Někdy je lepší více naslouchat, jindy zase usměrňovat. Je to velmi citlivá věc. Mám pocit, že se momentálně ubírám směrem k většímu naslouchání, naznačuji spíše tělem a gesty.

Snažím se s kolegy vždy jednat s respektem, a pokud je potřeba, něco řeknu. Samozřejmě ale všechno musí být v souladu s tím, co si přeje pan dirigent. Osobní preference někdy musí jít stranou.

Česká filharmonie má silnou tradici a zvuk, kterým je pověstná. Cítíš v sobě někdy napětí mezi udržováním této tradice a chutí dělat věci jinak?

Mně je zvuk České filharmonie od začátku velmi blízký, takže se naštěstí nemusím do ničeho nutit. Někdy bych ráda něco zahrála jinak, ale nejsem tam sama. Stejně jako všichni ostatní, i já se musím přizpůsobovat.

 Zažíváš někdy i v tak velkém tělese, obklopená desítkami lidí, pocit osamění?

Myslím si, že v čím větším kolektivu člověk pracuje, tím osaměleji se někdy cítí. Neustále je ve společnosti, hraje pro publikum, na pódiu s ním sdílí hudbu dalších sto lidí, stará se o rodinu a je permanentním v běhu. Uvnitř ho ale něco svírá a paradoxně se často cítí osamocený.

Na pódiu jsem v rozhodující moment nakonec také vlastně sama. Je to jen moje zodpovědnost, jak zahraji a jak se napojím na ostatní.

Já ale samotu, a vlastně ani tu doopravdickou, nevnímám jako něco negativního. Někdy tento pocit sama vyhledávám. Myslím, že potom více porozumím tomu, co se ve mně i kolem mě děje. Díky tomu si člověk najednou uvědomí, co je v jeho životě opravdu důležité.

Hraješ v několika komorních tělesech současně – v Klavírním kvartetu Josefa Suka, Kapralova Quartetu a dříve také v Puella Triu. Jak zvládáš sladit orchestrální kariéru s tak bohatým komorním programem? Není to fyzicky i psychicky náročné?

Nebudu lhát, je to velmi náročné! Ale zároveň nádherné! Puella Trio jsem musela vypustit, protože už nezvládám cvičit na housle. Zato jsem si místo toho přibrala další kvarteto – Smyčcové kvarteto České filharmonie. Také jsem nově přidala vlastní recitál Struny ženské duše s klavíristou Tomášem Vránou.

Už kdysi jsem v nějakém rozhovoru říkala, že komorní hudba je pro mě alfa a omega všeho. V souborech jsem se vlastně naučila hrát. Vnímat a poslouchat detailně jiné hlasy, tvořit společně na pódiu jeden celek. Díky komorní hudbě jsem se naučila hudbu milovat.

Orchestr mi pak nebývale rozšířil obzory a postupně přibývají i možnosti sólové. Můj hudební život je momentálně velmi bohatý, opravdu se nenudím a každý den za to děkuji!

Mění se tvůj přístup k nástroji podle toho, jestli sedíš v sekci viol velkého orchestru, nebo hraješ v kvartetu či sólově?

Ano, v něčem určitě. V komorní hudbě nebo v sóle nemůžete vypustit žádnou notu. V orchestru je to někdy vyloženě žádoucí.

I když se snažím být skvěle připravená a držet se přesně partitury, někdy se stane, že mi něco málo „ujede“. V orchestru to nevadí, protože si toho ve většině případů nikdo nevšimne, na rozdíl od komorních nebo sólových projektů. Tam už je slyšet všechno, a proto mi příprava na ně trvá déle.

Kdy jsi naposledy hrála skladbu, která tě skutečně znepokojila – ne technicky, ale svým obsahem nebo tím, co v tobě otevřela?

Hudba se mě celkově velmi dotýká. Už samotný fakt, že každý skladatel skrze svou hudbu něco říká, že je to vlastně jeho životní zrcadlo, je pro mě velmi silný.

Občas se mi stává, že se to jejich zrcadlo, jejich příběh, protne s mým – mám alespoň ten pocit. A potom je ten prožitek opravdu velmi silný. Někdy brečím, někdy se i třesu, jindy se nemůžu přestat usmívat.

Je toho víc, ale asi nejsilněji vzpomínám na poslední Šostakovičovo dílo, sonátu pro violu a klavír, nebo na Sukova Azraela. Při provedení těchto děl jsem se skutečně dostala „někam jinam“.

 Co ti hudba spíš bere, než dává?

Hudba mi nebere nic, hudba jen dává. Hraní na nástroj mi ale někdy bere fyzickou sílu.

 Máš skladbu, kterou by sis nikdy sama nevybrala k interpretaci, ale která tě nakonec něčím překvapila?

Takových skladeb musíme někdy hrát dost. Většinou jde o soudobou hudbu. Mám z ní občas smíšené pocity. Některé skladby jsou opravdu skvělé, k jiným si ne vždy najdu cestu. Často pro mě postrádají emoce, a to mi vadí. Mohou být zajímavé, zvukově barevné, ale pokud ve mně nevyvolají žádnou emoci, nerada je hraju. Nevidím v tom velký smysl. Ve výjimečných případech se ale při provedení stane, že si všechno najednou sedne, jak má, a já zůstanu zaskočená tím, jak moc se mi vlastně líbí.

Co se podle tebe v klasické hudbě za posledních deset let opravdu změnilo pro ženy – a co se naopak nezměnilo vůbec, i když se o tom hodně mluví?

Nepřijde mi, že by se něco až tak zásadně změnilo. Ve světě možná ano, ale u nás až tak ne.

Dříve byly orchestry čistě pánskou záležitostí, dnes stále více žen vyhrává konkurzy. U nás v orchestru drží dámská část pospolu a navzájem se podporujeme. To je moc fajn.

V současnosti se hodně mluví o ženských právech. Řekla bych, že je to trend. Mužské pokolení bylo vždy to silné, žena křehká. Jenomže i žena v dnešní době musí být silná. Ne že by chtěla, aby to tak bylo, ale jednoduše by jinak v dnešním světě nepřežila. Musí se přizpůsobit.

Mám pocit, že je toho na nás opravdu hodně. Na druhou stranu jsem upřímně ráda, že jako žena v dnešním světě můžu dělat to, co mě baví. Můžu studovat, zlepšovat se.

 Cítíš na sobě tlak reprezentovat „ženy v hudbě“, i když bys možná chtěla být prostě jen muzikantka, bez téhle nálepky?

Tlak cítím, to určitě. Ale je to velmi přirozené a v mé pozici i logické. Někdy mám pocit, že se ode mě v tomto ohledu očekává víc, než můžu nabídnout.

Já vlastně jenom hraju. Nic zvláštního. Muzika mě nesmírně baví a snažím se prostě jen dělat svoji práci co nejlépe.

Často mě dojímají posluchačky, které za mnou po koncertě chodí. Několikrát jsem dokonce dostala i dopisy od starších dam, které mi vyjadřují obdiv a podporu. A já si uvědomuji, jak je úžasné, že jsem takovou možnost dostala. Ony ve své době neměly žádnou šanci.

 Co bys potřebovala od instituce, jako je Česká filharmonie, aby pro tebe bylo jednodušší skloubit mateřství a kariéru hudebnice? A dostáváš to?

Pomohla by určitě možnost hlídání dětí přímo v Rudolfinu. To zatím bohužel nemáme. Hodně financí padne na chůvy, nemáme pravidelný režim a pracujeme často večer nebo v noci. Škola a školka v tu dobu nefungují.

Na druhou stranu, ženy v našich orchestrech na rozdíl od těch v zahraničí nemusí po určitou dobu jezdit na zájezdy, což je pro matku velmi zásadní.

 Změnilo narození dětí to, jak hraješ, nebo co ve svém hraní hledáš?

Mateřství otevře každé ženě obzory. Změní se vnímání priorit, srdce se naplní silným citem, který si do té doby neuměla představit.

Ochranný instinkt, citové rozpoložení, celková zodpovědnost a také hormonální změny, o kterých se v souvislosti s ženskými interpretkami vůbec nemluví, a mělo by se – to všechno má velký vliv na váš projev. Na každém koncertě necháte kus sebe. Když v sobě máte více lásky, i více lásky předáte.

 Kromě skvělého hraní vybočuješ i svou garderobou – jsi výrazná, nebojíš se moderního oblečení, prostě jsi jiná. Zaznamenala jsi na to nějaké reakce, pozitivní nebo negativní?

Na své oblečení dostávám častější reakce než na hraní. (smích) Vesměs jen pozitivní.

Móda mě velmi baví, ráda se hezky oblékám a ráda nakupuji. Když se v oblečení cítím dobře, tak se mi i dobře hraje. Beru to tak, že je to důležitá součást mého povolání. Lidé se přece na mě také dívají, nejen poslouchají.

Vím, že někomu připadám možná příliš výrazná nebo odvážná. Já si z toho ale nic nedělám. Jsem žena, vím, co mi sluší, a ženskost – i ta vizuální – je pro mě důležitá.

Na čem právě teď pracuješ nebo co tě v nejbližší době čeká a na co se obzvlášť těšíš?

Sezóna začala velmi intenzivně. Mám za sebou například skandinávské turné s Českou filharmonií, zahajovací koncerty nebo vystoupení na Dvořákově Praze se Smyčcovým kvartetem České filharmonie.

Čeká mě velmi bohatý komorní podzim. Se svými komorními soubory vystoupím na různých festivalech po celé České republice. Se Smyčcovým kvartetem České filharmonie a Davidem Marečkem budu natáčet Dvořákův klavírní kvintet.

Čekají mě také duo koncerty s manželem. Těším se na říjnovou přednášku o Antonínu Dvořákovi, kde jako host vystoupím a zahraji na jeho violu. Budu také hostem Pražákova kvarteta. Vystoupíme v Basileji, kde mimo jiné zazní dva kvintety s prvním violistou Berlínské filharmonie Amihaiem Groszem.

V neposlední řadě mě s Klavírním kvartetem Josefa Suka čeká recitál ve Dvořákově síni Rudolfina, kde provedeme extrémně náročnou skladbu Thomase Adèse.

Na jaře mě potom čekají sólové recitály a i vystoupení v Lucembursku. Jako sólistka se představím s Brněnskou filharmonií a s Davidem Robertsem. Jsem také pozvaná na festival Pražské jaro, kde si zahraju po boku vítěze v oboru flétna z minulého roku Maëla Metzgera.

V plánu je také turné s kvartetem v Jižní Koreji a další projekty.

A do toho samozřejmě práce s Českou filharmonií.

 Existuje skladba nebo skladatel, ke kterému se vracíš a nikdy tě neomrzí?

Určitě, mám více favoritů. Například Dvořák, Janáček, Šostakovič, Bartók, Suk, Stravinskij, Brahms nebo Schnittke.

Co bys vzkázala lidem, kteří říkají, že klasická hudba je moc vážná, nebo že se bojí, že jí nebudou rozumět?

Ať si nic nemyslí a přijdou na koncert.

Osobní prožitek z hudby a z krásného sálu je něco, co na YouTube nebo jinde nenajdete. V dnešní rychlé době je velmi důležité hledat něco, co vás občerství, co vám dodá krásnou energii a nabije vás. A přesně taková klasická hudba je.

Nemusí se vám líbit každá skladba, ale pokaždé to bude zážitek. Ze zkušenosti vím, že už samotné sledování muzikanta při projevu, při tom, jak hudbu prožívá, je pro posluchače nesmírně obohacující.

V tomto ne úplně hezkém světě se musíme stále snažit hledat kousek krásy. A já vám zaručuji, že na koncertě ji vždy najdete.