Alena Kunertová: O hlasech, odvaze a odpovědnosti v operním světě

Čerstvě jste uvedli operu Hrabě Ory (Le Comte Ory), která v Praze zazněla naposledy v roce 2017. Kterou operu, kterou tu nikdo nehraje, byste ještě ráda uvedla? 

K opeře Hrabě Ory bych ráda doplnila, že to bylo první pražské nastudování. Při volbě budoucích projektů mi záleží na tom, aby opera nebyla v repertoáru Národního divadla.

Další mou ambicí je pobavit diváky, potěšit je, užít si nejen skvělé umělce, ale trochu legrace. Opera není vždy vážná, tragická. Po dohodě s panem dirigentem Capuanem je tedy volba jasná, další opera, kterou uvedeme bude Rossiniho Italka v Alžíru.

Zatímco z působení u FOK si podle svých slov nesete přezdívku „Železná lady“, mezi pěvci jste známá jako „mamma Alena“. Která z nich jste doopravdy? A kterou z nich potřebujete častěji, když jednáte se světovými hvězdami? 

Smích… asi jsem obojí. Při vyjednávání podmínek jsem spíše „Železná lady“ a pokud vše klape, mohu ukázat i svou „něžnější tvář“, Bližší je mi určitě „mamma“. Je pravda, že mi hodně umělců říká, že ve světě se o ně takto pořadatelé nestarají.

V managementu FOK jste strávila pět let. Proč jste odešla a co Vám tato zkušenost ukázala o fungování velké veřejné hudební instituce? Kterou z tehdejších zkušeností dnes nejvíc využíváte ve vlastní agentuře?

Začnu od konce. Nechci být namyšlená, ale do FOKu jsem přinesla nový pohled na fungování moderní kulturní instituce. Přivedla jsem společně se svými kolegy nové partnery, začali jsme některé věci dělat jinak. Od začátku bylo jasné, že ve FOKu nechci setrvat navěky. Takže „Železná lady“ přišla a po splnění své mise odešla.

Po výměně ředitele nebylo možné, abych v pozici manažera zůstala. Nebylo možné pracovat s někým, kdo má naprosto jiné manažerské představy. A hlavně, opera byla, je a bude má láska, takže rozhodnutí bylo jasné.

Když slyšíte mladého pěvce poprvé, co ve Vás vzbudí přesvědčení, že by mohl mít před sebou mimořádnou kariéru? Co naopak dokáže krásný hlas vyřadit ze hry ještě dřív, než se o něm dozví širší publikum?

Je to složitě popsatelný pocit, ale asi bych to připodobnila k východu slunce. Rozsvítí se světýlka a já chci toho dotyčného slyšet a vidět znovu, poznat ho jako člověka. Je celkem jedno, zda je to na soutěži, při předzpíváních, v představeních.

Na druhou část otázky mám jednoznačnou odpověď – psychika a naivní představy. Snažím se stále dokola vysvětlovat mladým pěvcům i jejich blízkým, že operní kariéra je nesmírně těžká řehole. 

Který svůj odhad pěveckého talentu jste musela nejvíc přehodnotit? Zajímá mě, zda existuje případ, kdy jste se zmýlila – ať už v počátečním nadšení, nebo naopak v pochybnostech.

Nedá se říct, že bych se někdy vyloženě zmýlila, ale určitě pro nás byl velkým zklamáním Boris Prýgl. Ten je ukázkovým příkladem, pěvce, který chtěl rychle vše a nedokázal poslouchat dobré rady. Příliš spěchal na pomyslný Olymp. Zde jsme opět u té psychiky, někoho první úspěch posílí, jiného semele. Pevně věřím, že se Boris našel v jiném oboru a hlavně, že bude šťasten i bez „velké“ opery.

Mladému pěvci přijde nabídka prestižní role, dobrého honoráře a spolupráce s velkým divadlem. Vy ale slyšíte, že na ni jeho hlas ještě není připravený. Jak v takové chvíli postupujete? Dokážete odmítnout lákavé angažmá? 

Ano, dokážu. Ale nikdy to neudělám bez toho, abychom si to s osloveným protagonistou probrala. Většinou se shodneme. Jsou i opačné situace, kdy přijde vhodná nabídka, ale dotyčný sólista odmítne, necítí se ještě na velké divadlo připraven.

V rozhovoru pro KlasikaPlus jste mluvila o konci éry korpulentních Julií. Kde podle Vás končí oprávněný požadavek jevištní věrohodnosti a začíná předsudek vůči věku nebo vzhledu? Odmítla byste kvůli nim pěvkyni, jejíž hlas by pro roli jinak byl výjimečný?

Já nikoho kvůli vzhledu odmítat nemusím – smích... Jde mi předně o mimořádné hlasy. Vzhledem k tomu, že pořádám koncerty, nemusím řešit problém režisérů. Můj komentář nebyl určen typu postavy, ale spíše věku. Zejména sopranistky blížící se šedesátce mají problém, co zpívat. Při skvělé technice hlas stále mají, ale do operních inscenací mladičkých hrdinek se již nehodí.

A je to i opačně, při předzpíváních se často zlobím, když mladé pěvkyně a pěvci vyrukují s repertoárem, kterého se ve svém věku nemají ani dotknout. To je ale také problém jejich pedagogů

Co nejčastěji chybí mladému pěvci, který vyjde z české konzervatoře či vysoké školy a chce uspět v zahraničí? Kdybyste mohla ve výuce pěveckých oborů prosadit jedinou změnu, která by to byla?

Změna by nebyla jediná. Většině našich studentů chybí dobrá jazyková připravenost, práce s rodilými mluvčími, jevištní pohyb, mnoho z nich se neumí vhodně prezentovat… V těchto případech se ta světýlka, o nichž jsem mluvila, nerozsvítí.

Stálé divadelní angažmá dává mladému pěvci příjem a zkušenosti, příprava na mezinárodní soutěže zase může otevřít jiné dveře. Podle čeho mu radíte, kterou cestu zvolit? 

Upřímně řečeno, podle toho, na co má. Jen opravdu mimořádné hlasy došplhají do pomyslných TOP 100. Hlavně jim na začátku kariéry radím, aby se nehnali do repertoáru, na který mají čas. Bohužel se v našich (a nejen) divadlech často stane, že zpěvák v angažmá je hnán do rolí, kterých by se neměl na začátku kariéry ani dotknout. Přirovnala bych to ke vhodně zvolenému tréninku sportovců. Sportovní i pěvecký výkon potřebuje podobný dohled a přístup.

Pro Seznam Zprávy jste řekla: „Ty nepříjemné znovu nezvu.“ Popsala byste konkrétní situaci, po které jste se rozhodla některého umělce už znovu nepozvat? Jak přitom odlišujete hvězdné manýry od oprávněného požadavku na podmínky pro kvalitní výkon?

Asi myslíte mé vyjádření, které se vlastně týkalo jedné konkrétní dámy. Ta je známá tím, že pro svůj kvalitní výkon, potřebuje šířit okolo sebe velmi negativní energii. A to nikdo z našeho týmu nemá zapotřebí. 

Chápu některé požadavky, které by někdo mohl požadovat za hvězdné manýry. Třeba fakt, že se pěvec nechce koukat do zdi, potřebuje výhled z okna, že nemůže mít v pokoji koberce, protože to je vysoký alergen.

Musím říci, že v některých případech mají hvězdné manýry doprovody, ne opravdové hvězdy.

Mezi Vašimi partnery jsou státní firmy ČEPS a Řízení letového provozu i Nadace Agrofert. Jak se sponzoring u státních firem shání? Co za to sponzoři chtějí? A odmítla jste někdy peníze, protože se Vám nelíbilo, odkud jdou? 

Prostředky Nadací jdou zejména na naše edukativní projekty. Sponzoři chtějí kvalitní projekty a troufám si říct, že ty dokážeme již 26 let produkovat.

A ano, odmítla, ale konkrétní případy zde uvádět nechci. 

Debata o financování České televize a Českého rozhlasu se týká také budoucnosti kulturních pořadů. Co by pro pěvce, pořadatele i publikum znamenalo, kdyby Vltava nebo ČT art omezily prostor pro koncerty, jejich záznamy a odbornou reflexi? Dokázaly by tuto roli nahradit sociální sítě a vlastní propagace umělců?

Osobně si myslím, že nedokázaly. Musím nicméně podotknout, že prostoru ve zpravodajství ČT Nachtigall Artists příliš nedostává. Tedy pokud se zrovna nejedná o nějaký pseudo-skandál. Každopádně bych ráda dodala, že se nejedná jen o to, na co narážíte u České televize a Českého rozhlasu. Kultura všeobecně a opera tím spíš dostává v mediálním prostoru stále menší prostor. Proč tomu tak je, a kdo její prostor přebírá, by bylo na dlouhou debatu.

O napětí před začátkem koncertu jste mluvila i po mnoha letech v oboru. Čeho se v poslední hodině před vystoupením bojíte nejvíc? A který okamžik večera Vám obvykle řekne, že všechna ta práce měla smysl?

Hlasivky jsou dva malé svaly, takže toho, aby vydržely. A v poslední době i toho, aby někdo nenarušil bezpečnost.

Úsměvy ve tvářích, potlesk, milá slova diváků, když odcházejí ze sálu. A samozřejmě i spokojenost diváků.

Nachtigall Artists je silně spojena s Vaším jménem, úsudkem a osobními kontakty. Připravujete agenturu na chvíli, kdy ji povede někdo jiný? Co z Vaší práce lze předat a co podle Vás stojí výhradně na osobní důvěře?

Můj syn je velmi šikovný manažer, je o plánech na 2 – 3 roky předem velmi dobře informován. V tomto směru jsem klidná, produkčně je vše schopen zvládnout. Stejně i management těch nejšikovnějších pěvců je přenositelný na někoho z mých báječných zahraničních kolegů. 

To, co je nepředatelné, jsou ona světýlka při hledání a vymýšlení nových projektů.

Co byste vzkázala lidem, kteří říkají, že klasická hudba je moc vážná, nebo se bojí, že jí nebudou rozumět?

Pozvala bych je nejprve na koncert! Některá „písnička“ se jim určitě bude líbit, budou zvědaví na příběh a třeba příště půjdou na celou operu.

A ráda je pozvu i na některou zkoušku. Někdy tam bývá velká legrace…