ALBUM MĚSÍCE: Životní milníky a labyrinty paměti Ondřeje Kukala a Jiřího Temla

„Obě skladby jsou na nahrávce zachyceny referenčním způsobem. Představují příkladnou ukázku toho, jak energicky, důkladně a přitom s adekvátní úctou přistupovat k symfonické tvorbě žijících autorů.“

​— Milan Bátor

​Celá nahrávka skladeb Ondřeje Kukala a Jiřího Temla, kterou vydává label Animal Music v koprodukci s Českou filharmonií, je fascinující konfrontací dvou živých děl dvou současných českých tvůrců. Jeden z nich, devadesátiletý Jiří Teml, již patří k nestorům domácí skladatelské školy. Druhý, šedesátník Ondřej Kukal, volí hudební řeč, jež paradoxně působí ještě archaičtějším dojmem než dílo jeho staršího kolegy – což není kvalitativní soud, nýbrž výstižná charakteristika jejich svébytného kompozičního myšlení.

​Potěší i samotná fyzická podoba titulu. Vydavatelství se jako obvykle vyhnulo náchylnému plastovému obalu a sáhlo po příjemném balení v krabičkovém provedení s decentním černobílým vizuálem Marka Pistory ze Studia Najbrt a portrétními fotografiemi Václava Jiráska.

​Průvodní slovo v bookletu napsala přední česká muzikoložka Vlasta Reittererová. Lze jen ocenit její přirozené sentence, kterými výstižně a přitom fundovaně vykresluje oba skladatele i konkrétní kompozice. Škoda jen, že místy se kultivace stylistiky neudržela na její jinak obvykle vysoké laťce. Příkladem budiž formulace: „Skladatel ke skladbě pro Magazín České filharmonie uvedl: ‚Je to skladba...‘“ – zde je těch „skladeb“ v jedné větě trochu moc a textu by prospěla elegantnější synonyma jako autor, kompozice, apod. To je však pouze minimální vada na kráse velmi silného alba.

​Ondřej Kukal: Zvonkohra jako předtucha zlomu i účet za prožité utrpení

​Ondřej Kukal (*1964) je na naší scéně osobností tří vzájemně propojených profesí – houslisty, dirigenta a skladatele. Studoval u Josefa Vlacha, Jindřicha Felda a Vladimíra Válka. Jako sólista, člen Vlachova kvarteta i koncertní mistr Pražského komorního orchestru pronikl do nejjemnějších detailů instrumentace; zkušenosti šéfdirigenta v Jihočeské komorní filharmonii či SOČRu mu zase daly suverénní nadhled nad velkým orchestrálním aparátem.

​Jeho Symfonie č. 1, op. 15 „Se zvonkohrou“ vznikala v Českých Budějovicích a dokončena byla roku 1999 v Bamberku. S odstupem času nese až mrazivou symboliku: v roce 2003, kdy měl na vrcholu sil zahajovat Pražské jaro, upadl po virové meningoencefalitidě do kómatu a ztratil paměť. Právě hudba v něm však zůstala a podle jeho vlastních slov jej zachránila.

​Z nahrávky je od prvních taktů zřejmé, jak bravurně autor vládne orchestrálními barvami a s jakou jistotou ví, co chce sdělit. Úvodní Andante spiritoso vyrůstá ze zlověstného ticha a pulzu tympánů do masivní gradace. Drama a úderná rytmika místy evokují Dmitrije Šostakoviče i sugestivní spád filmové hudby – poslech je natolik vzrušující, že okamžitě vtáhne i posluchače, který se v soudobé vážné hudbě běžně nepohybuje.

​Následující stručná věta Gradazione začíná ve flétnách a funguje jako funkční most mezi dvěma symfonickými monolity. Nejde o pouhou výplň; jednoduchý motiv dokáže Kukal tempově i výrazově vybičovat do koncentrované gradace, která připraví půdu pro dramatický vrchol díla – Allegro energico. Zde se nabízí otázka, zda autorova melodická invence plně stačí na tak monumentální tragiku a zda by skladbě neslušela ještě syrovější, disonantnější a drsnější řeč, která by psychologii osudového zlomu obnažila ještě naléhavěji.

​Závěrečný Epilog navazuje attacca jako smuteční dohra a účet za vše prožité. Smyčcový podklad protkává jemná linka příčné flétny ústící do trylku, pod kterým se prostírají pochmurné žestě. Žádné katarzní smíření se nekoná – těžké období sice pominulo, ale hudba doznívá do otevřeného prostoru bez iluzí. Co bude dál, zůstává otevřenou otázkou.

​Provedení České filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši je mimořádně působivé. Dirigent bezezbytku naplnil skladatelovy intence a vystihl každý kompoziční detail. Vyzdvihnout zaslouží sólové výstupy dřevěných i žesťových nástrojů a především obdivuhodně plastické smyčce a impulzivní perkuse, jejichž výraz se plynule proměňuje od zlověstné hrozby až po mrazivě tragický šepot.

​Jiří Teml: Labyrint paměti, který posluchače nepustí

​Životní dráha Jiřího Temla (*1935) vedla k hudbě přes řadu osudových náhod. Po smrti rodičů strávil část dětství v klášteře redemptoristů v Libějovicích u Vodňan, kde ho uhranul zvuk varhan. Jako kompoziční autodidakt se později díky Jiřímu Jarochovi vypracoval v respektovaného tvůrce a dlouholetého hudebního dramaturga Českého rozhlasu v Plzni i Praze.

​Jednovětý symfonický obraz Labyrint paměti vznikl na objednávku České filharmonie v roce 2018 a skladatel jej koncipoval jako autobiografickou reflexi vlastního života – od dětských hraček až po vážné zkoušky a nemoci.

​Už samotný začátek je nesmírně působivý. Souhra smyčců a perkusí s trochou fantazie připomene slavnou Bartókovu Hudbu pro strunné nástroje, bicí a celestu. Hned vzápětí se však ozve konstantní melodická linka smyčců, která svým chorálním vyzněním a vznešenou harmonií evokuje Paula Hindemitha. Teml prokazuje mimořádnou odvahu ke zvukovým experimentům, zkoumá orchestrální barvy a posouvá kolorit nástrojů do neprobádaných území. Po tajemném úvodu nastupuje mysteriózní pasáž podmalovaná zvony, která působí jako skutečná apoteóza paměti – síly, jež chrání, připomíná a milosrdně hojí rány.

​Zhruba v polovině čtvrté minuty přichází po pomalém úvodu rytmicky velmi pregnantní část, v níž dominantní úlohu přebírají perkuse. Polyfonní vrstvení smyčců stupňuje napětí, rychlé dramatické přechody a prudké změny temp vnášejí do hudby silný kinetický náboj s evokativním kouzlem dramatické filmové scény. Melodie se proplétá nečekanými cestami a její neotřelý vývoj dokáže překvapit i zkušené ucho. Díky těmto ostrým kontrastům drží skladba posluchače v permanentním neklidu – ani na vteřinu nedovolí polevit v pozornosti.

​Zásadní zlom nastává v deváté minutě. Kompozice se navrací k tajuplné náladě úvodu a poprvé se ozvou sólové housle Jana Fišera. Jde o stěžejní okamžik celého díla: působí to, jako by vstoupil někdo nový, záhadný, kdo přináší klíčové sdělení a má za úkol vyložit smysl celého Temlova hudebního světa. Jan Fišer hraje svůj part s hlubokým vědomím závažnosti každého tónu tak, aby tento silný dojem zůstal v posluchači nesmazatelně otištěn.

​Druhá skladba alba vznikla pod taktovkou Tomáše Netopila, jehož neomylné dirigentské vedení udržuje celý symfonický aparát v dokonalé symbióze. Obě kompozice představují špičkovou ukázku toho, jak živá, strhující a komunikativní může být současná česká orchestrální tvorba.

​Klasická hudební poetika velkých mistrů je stále mezi námi. Jenom ji musíme hledat, objevovat a dát jí prostor i šanci zaznít. Patří proto velký dík všem, kteří se o realizaci tohoto výjimečného titulu zasloužili.

​Hodnocení

​Plusy:

• ​Vynikající dramaturgické propojení děl dvou generací současné české tvorby.

• Mimořádně plastický a dynamický výkon České filharmonie pod vedením Jakuba Hrůši i Tomáše Netopila.

• Neobyčejně soustředěný a významotvorný výkon Jana Fišera v sólovém houslovém partu.

• Zvukově čistý, prostorově přehledný a vyvážený mastering živých nahrávek z Rudolfina.

• Reprezentativní balení v podobě pevné papírové krabičky s obsáhlým dvojjazyčným bookletem.

​Minusy:

• Ve třetí větě Kukalovy symfonie (Allegro energico) by větší míra disonantnosti a výrazové drsnosti prospěla ještě syrovějšímu vyjádření osudové tragiky.

• Drobná stylistická repetitivnost v jinak fundovaném textu bookletu 

Ondřej Kukal: Symphony No. 1, Op. 15, „With Glockenspiel“ / Jiří Teml: The Labyrinth of Memory

Interpreti: Česká filharmonie, Jakub Hrůša /dirigent 1–4/, Tomáš Netopil /dirigent 5/, Jan Fišer /houslové sólo 5/.

Detaily nahrávky: Nahráno živě v Dvořákově síni Rudolfina v Praze ve dnech 16. února 2024 (1–4) a 5.–7. února 2025 (5). Zvukový záznam: Jan Krček (1–4), Jakub Hadraba (5). Mix a mastering: Jakub Hadraba. Hudební střih a produkce: Petr Ostrouchov. Průvodní text: Vlasta Reittererová.

Vydavatel: Animal Music ve spolupráci s Českou filharmonií, 2026. Celkový čas: 44:45. ANI 150-2.