ALBUM MĚSÍCE: Vítězství víry nad mašinérií zla. Monumentální Jana z Arku v Rudolfinu

Vydavatelství Animal Music přišlo s počinem, jaký se na tuzemské scéně rodí jednou za celá desetiletí. Živý záznam dramatického oratoria Jana z Arku na hranici Arthura Honeggera a básníka Paula Claudela spojil v Dvořákově síni pražského Rudolfina impozantní aparát České filharmonie, Pražského filharmonického sboru, Kühnova dětského sboru a špičkových mezinárodních sólistů pod vedením sbormistra a dirigenta Lukáše Vasilka. Výsledkem je interpretační triumf, který suverénně vyvrací veškeré historické despektivní soudy o autorově odkazu.

„Protagonisté nechali v tomto velkolepém projektu úplně všechno. Slyším to v každém tónu, v každém nádechu a v každém napínavém tichu, jehož přesné časové odstínění je druhou neviditelnou partiturou vedoucí k dokonalému psychologickému účinku.“

— Milan Bátor

Slavný americký hudební kritik Harold C. Schonberg, jenž téměř třicet let působil jako vlivný arbitr listu The New York Times, věnoval ve své knize Životy velkých skladatelů Arthuru Honeggerovi všehovšudy jediný odstavec: „V jeho hudbě je velmi málo humoru. V raných dvacátých letech se proslavil svou symfonickou básní ocelového věku Pacific 231. Tato skladba ovšem od té doby zmizela z koncertních programů. Jeho rozsáhlá vokální díla – Král David a Jana z Arku na hranici – vyvolala vlnu zájmu ve své době a občas se dávají. Ale vcelku Honegger ustoupil ze svých pozic, které kdysi zaujímal, a jeho hudba mizí z koncertních síní.“

Netuším, co Honegger Schonbergovi provedl, ale skoro to vypadá, že se newyorského arbitra dotklo, s jak neskrývaným despektem se skladatel vyjadřoval o hudebních kriticích. Faktem je, že Honegger se v koncertních programech nevyskytuje příliš často, nicméně jeho komorní i vokálně-instrumentální díla se dodnes vrací a dokonce i nahrávají. A když se tak stane, je to dobré znamení. Podobně je tomu u nahrávky Jany z Arku na hranici, která vznikla spojenými silami České filharmonie, Pražského filharmonického sboru a plejády mezinárodních sólistů péčí vydavatelství Animal Music.

Honegger byl bytostný dramatik. Svou komplikovanou, turbulentní povahou byl doslova předurčen k extrémně obtížným výzvám. Než přistoupil ke své nejdůležitější kompozici, měl za sebou oratorium Král David, operu Antigona i skvělou První symfonii. Jana z Arku na hranici představuje jeho nejodvážnější dílo. Na první pohled i poslech upoutá svou mnohovrstevnatostí: kombinuje mluvené slovo, sólové hlasy, smíšený a dětský sbor s bohatým orchestrem. Je to fúze opery s oratoriem, dramatu s historickou freskou, lidové hravosti s kultovním posláním. A právě a jedině Honegger dokázal všechny stylistické prvky dovést k velké a působivé jednotě.

Virtuozita v partituře: Od sarkasmu zvířecího soudu k mystické katarzi

Partitura Jany z Arku klade na interprety mimořádné technické i výrazové nároky. Nejde o konvenční záležitost; vedle hutného smyčcového tělesa skladatel zapojil saxofony, bohatou baterii bicích i magicky nadpozemský, chvějivý témbr Martenotových vln. Česká filharmonie hraje s ohromujícím přehledem, intonační jistotou a zvukovou plasticitou, z níž běhá mráz po zádech. Pod Vasilkovou taktovkou filharmonici vystavěli kontrastní plochy s ideálním odstíněním tempových, dynamických, agogických a témbrových nuancí.

Ukázkovým příkladem je pověstná čtvrtá scéna (Jana vydaná zvěři). Zde orchestr i sbor excelují v groteskní nadsázce: dravé dechové nástupy, sarkastické glissandové výpady a zvířecí onomatopoické skřeky mají neskutečný švih a černý humor. V následující scéně hry v karty zasvěceně pulzuje mechanická, strohá rytmika, v níž dřeva a bicí vykreslují cynismus soudobých mocipánů. Oproti tomu v pastorálních a kontemplativních zastaveních – ať už jde o křehce ztišené lidové téma slavíka z lotrinské písně Trimazô či slavnostní motiv zvonkohry – orchestr zjemňuje zvuk do téměř hmatatelně zastřeného pastelu. Dynamická škála nahrávky je fascinující: sahá od sotva slyšitelného zašeptání až po seismické poryvy plné robustní zvukovosti, aniž by se v mohutném proudu ztratila srozumitelnost jediného vokálního gesta či deklamovaného slova.

Hlavním hybatelem celé duchovní i dramatické stavby je ovšem Pražský filharmonický sbor. Sborový part je v tomto díle obrovitý: sbor není pasivním glosátorem, ale hysterickým davem, brutálním soudcem, hlasem nebes i trpícím lidem. Výkon tělesa je fenomenální. Způsob, jakým sboristé přecházejí z mrazivého šepotu a rytmizované mluvy recto tono do polyfonního varu a následně do nebesky čistého chorálu, bere dech. Přesná dikce, průrazné souhlásky nesoucí energii výpovědi a neochvějná intonační stabilita ve čtvrté, šesté i závěrečné jedenácté scéně dokazují, proč je Vasilkův sbor mezinárodním pojmem s exponenciálně rostoucím renomé. S dojemnou nevinností a čistotou jim sekunduje Kühnův dětský sbor, jehož vstupy vnášejí do dramatického vření čisté světlo domovského kraje Domrémy.

Oba francouzští recitátoři odvádějí výkony přesahující hranice běžného melodramatu. Audrey Bonnet v titulní roli dokonale vystihuje proměnu hrdinky – od počáteční zmatenosti a amnézie přes dívčí naivitu až po sílu a odvahu mučednice na prahu smrti. Její hlas zní něžně, naléhavě i bezbranně. Sébastien Dutrieux coby bratr Dominik je jí rovnocenným, věcně klidným a duchovně pevným průvodcem.

Vokální rovinu pak suverénně korunují sólisté: Susanne Bernhard se vznáší nad orchestrem v roli Panny Marie s aristokratickou jistotou, Veronika Rovná dodává Markétě burcující sopránový lesk a Anna Gorjačova vnáší do postavy Kateřiny tmavší, sametově vroucí mezzosopránovou hloubku.

Lukáš Vasilek dílo pochopil do posledního záchvěvu. Jeho pojetí je prosté falešného patosu, je spontánní, omamné a neodbytné. Zatímco skutečná Jana byla ozbrojenou dívkou, která zahýbala koly geopolitiky stoleté války, Claudelova a Honeggerova Jana je symbolem čistého lidského svědomí a víry stojícího tváří v tvář mašinérii lži a zmaru, nad nimiž triumfuje vnitřní katarzí.

V konfrontaci s legendami diskografie

Nahrávka Lukáše Vasilka a spřízněných souborů se může bez sebemenších skrupulí zařadit po bok těch nejvýznamnějších milníků v bohaté historii interpretace tohoto díla. Dosud nepřekonaným etalonem v domácím prostředí byl klasický československý snímek Serge Bauda s Českou filharmonií z roku 1974 pro Supraphon, kde vedle mrazivé atmosféry a obrovského dramatického náboje dominovalo nezapomenutelné herecké partnerství Nelly Borgeaud a Michela Favoryho. Světový diskografický kontext pak v pozdějších dekádách obohatila nahrávka Seijiho Ozawy s Orchestre National de France případně Marthe Keller pro Deutsche Grammophon, těžící z brilantní barevnosti francouzského orchestru a precizního vystižení partitury, či syrově exponovaný živý záznam Marca Soustrota s barcelonskými symfoniky pro Alpha Classics, jemuž propůjčila svou identitu známá francouzská herečka Marion Cotillard na koncertech po celém světě.

Vasilkovo pojetí do sebe přirozeně nasálo ty nejlepší vlastnosti slavných předchůdců, v celkovém vyznění je však místy i překonává. Současná nahrávka nabízí dramatickou sevřenost a vnitřní pravdivost srovnatelnou s Baudem, francouzskou stylovou noblesu i bezprostřední jevištní syrovost, nadto však přináší zcela novou zvukovou i výrazovou kvalitu. Akcentuje detaily, které u starších snímků zůstávaly v pozadí, a těží z neuvěřitelné akustické čitelnosti moderního masteringu. Jednotlivé sólové pěvecké party dosahují svrchované čistoty, Pražský filharmonický sbor předvádí výkon z říše snů a samotná Česká filharmonie hraje na vrcholu svých možností, s energií a barevnou škálou, jež posouvá celé oratorium do nového tisíciletí.

K tomu je nutno přičíst na tuzemské poměry nevídaný booklet a celkové ztvárnění, dotažené typograficky i obsahově k dokonalosti. Multilingvální texty, libreto v několika jazycích včetně češtiny umožňuje být naprosto neodbytně vtažen do děje a sledovat jej jako pozorovatel. Několik zasvěcených historických i aktualizačních sond z per Huguette Calmel a Natálie Ostrouchové doplňuje hluboký výtvarný rozměr s obrazem Věry Novákové. Jde o studijní materiál par excellence, s nímž lze prožít týden, měsíc, nebo se k němu opakovaně vracet celý rok, než člověk vstřebá všechny vrstvy tohoto kolosálního díla.

A přesně o to jde. Protagonisté nechali v tomto velkolepém projektu úplně všechno. Slyším to v každém tónu, v každém nádechu a v každém napínavém tichu, jehož přesné časové odstínění je vlastně druhou neviditelnou partiturou vedoucí k dokonalému psychologickému účinku.

Album Jana z Arku na hranici je sice nahrávkou měsíce, ale už teď vím, že je mu tato rubrika malá. Pro svou poctivou, mimořádně zodpovědnou úroveň představuje počin minimálně celého desetiletí. Kritikové možná nebudou všichni souhlasit. Jistě se najdou i tací, kteří podobně jako kdysi pan Harold C. Schonberg projeví nespokojenost a najdou nejrůznější „ale“. Přesto všechno zůstává nejpodstatnější to, že se Honeggerova geniální skladba hraje, že získala nové, svrchované pojetí a že se do ní díky tomu zaposlouchá nebo zamiluje celá řada dalších interpretů i vnímavých posluchačů. Nic není víc.

Hodnocení

Plusy:

• Suverénní a koncepčně pevné dirigentské vedení Lukáše Vasilka, který pronikl do podstaty díla bez patosu a s velkým dramatickým tahem.

• Referenční, barevně bohatý a dynamicky strhující výkon České filharmonie na vrcholu uměleckých sil.

• Fenomenální a mystický projev Pražského filharmonického sboru i Kühnova dětského sboru.

• Hluboce prožité, něhou i tragikou prodchnuté recitační výkony Audrey Bonnet a Sébastiena Dutrieuxe.

• Pěvecká suverenita a výrazová naléhavost sólistek Susanne Bernhard, Veroniky Rovné, Anny Gorjačové a všech dalších protagonistů.

• Špičková zvuková a hudební režie zachycující detailní šepoty i masivní orchestrálně-sborové gradace.

• Reprezentativní balení s mimořádně hodnotným multilingválním bookletem a půvabným výtvarným konceptem Věry Novákové.

Minusy:

• Náročnost díla a jeho mnohovrstevnatá syntéza žánrů může klást vyšší nároky na posluchače nezvyklé na propojení deklamace, lidových citací a moderní symfonické struktury.

Technické údaje o albu

Arthur Honegger: Jeanne d’Arc au bûcher, H 99 (Jana z Arku na hranici)

Dramatické oratorium (lyrické mystérium) na báseň Paula Claudela z let 1935/1944.

Mluvené role: Audrey Bonnet (Jana z Arku), Sébastien Dutrieux (Bratr Dominik), Jean-Baptiste Le Vaillant, Thomas Gendronneau, Anna John Schmidtmajerová.

Zpívané role: Susanne Bernhard (soprán – Panna Maria), Veronika Rovná (soprán – Markéta), Anna Gorjačova (mezzosoprán – Kateřina), Kyle van Schoonhoven (tenor – Porcus), Dovlet Nurgeldiyev (tenor – Herold I), Zachary Altman (basbaryton – Herold II).

Sbory a orchestr: Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek, asistent Lukáš Kozubík), Kühnův dětský sbor (sbormistři Jiří Chvála a Petr Louženský), Česká filharmonie, dirigent Lukáš Vasilek.

Nahrávka: Nahráno živě v Dvořákově síni Rudolfina v Praze ve dnech 13.–15. února 2025. Hudební režie: Markéta Janáčková. Mistr zvuku, mix a mastering: Jakub Hadraba. Producenti: Anna Moravcová & Petr Ostrouchov.

Vydavatel: Animal Music ve spolupráci s Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem, 2026. Celkový čas: 81:22. Obálka: malba Věry Novákové (Hanka, 1953), design: Marek Pistora