ALBUM MĚSÍCE: Mýtus zbavený patosu. Smetanova Libuše pod taktovkou Jakuba Hrůši

„Koncertní nastudování Jakuba Hrůši s Českou filharmonií zbavuje Smetanovu Libuši vnější okázalosti a patosu. Je to setkání s hudbou překvapivě niternou, komorně prokreslenou a dramaticky pravdivou.“ — Milan Bátor

Dirigent Jakub Hrůša společně s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a špičkovými domácími sólisty přichází s živou nahrávkou slavnostní opery Libuše Bedřicha Smetany. Reprezentativní trojalbum vydavatelství Supraphon vzniklo přímo během koncertního provedení ve Dvořákově síni Rudolfina v rámci oslav Roku české hudby 2024 pod dohledem hudebního režiséra Jiřího Gemrota a mistra zvuku Filipa Beneše. Výsledkem je snímek se strhující atmosférou živého večera, který namísto vnější teatrálnosti odhaluje vnitřní architekturu a lidský rozměr tohoto klíčového díla.

Když Bedřich Smetana v listopadu 1872 dokončil partituru Libuše, nevytvářel dílo pro běžný divadelní provoz. Šlo o slavnostní apoteózu koncipovanou jako etický a umělecký štít proti tehdejším útokům dobové kritiky, která skladateli vyčítala wagnerismus a domnělý odklon od národního stylu. Smetana svou práci vědomě odložil a určil ji výhradně k otevření Národního divadla. Přestože celá kompozice čekala na své první scénické provedení téměř devět let, orchestrální předehra i dílčí úryvky pronikaly na veřejnost dříve a dokládaly promyšlenou motivickou práci i osobitou instrumentaci. Když kapelník Adolf Čech zahájil v roce 1881 studium k premiéře, skladatel v korespondenci výslovně apeloval na ukázněnost: odmítal operní manýry i laciné podbízení publiku a žádal věcnou dramatickou pravdivost.

Nový komplet, zaznamenaný živě během festivalů Pražské jaro a Smetanova Litomyšl 2024, přistupuje k titulu s obdobnou střízlivostí. Výtvarná stránka trojalba zvolila zdrženlivou estetiku v sépiově laděných barvách: historizující portrét kněžny s holubicemi doplňuje čistá vertikální sazba a přehledná typografie. Samotná opera je přehledně rozvržena na tři disky po jednotlivých dějstvích: od prvního jednání s Libušiným soudem (10 tracků) přes druhé dějství vrcholící u Stadic a sňatkem (13 tracků) až po závěrečné Proroctví na třetím disku (8 stop).

Akt smíření a komorní předivo

Zásadním přínosem tištěného bookletu je studie operního dramaturga a publicisty Daniela Jägera nazvaná Rok české hudby 2024: Libuše pro novou generaci. Jägerův text se vyhýbá nekritickému uctívání a soustředí se na věcný rozbor společenského i čistě hudebního obsahu díla. Pověst známou od Kosmovy kroniky totiž nepřetvořili Josef Wenzig a Bedřich Smetana v pouhou dějepisnou ilustraci ani v boj o mocenskou nadvládu. V tomto světle se vyjasňuje i funkce závěrečného Proroctví. Netvoří pouze vnější slavnostní přívěsek k předchozímu ději, nýbrž představuje cíl, k němuž dílo směřuje od úvodních taktů. Libuše zde vystupuje jako nositelka historické kontinuity, přičemž text i hudba reflektují jak světlé okamžiky dějin, tak období krizí a útlumu.

Jägerova studie přesně pojmenovává i samotnou hudební fakturu, kterou nahrávka tak zřetelně odkrývá. Vedle známých žesťových fanfár a sborových scén obsahuje partitura řadu komorně řešených úseků. Dřevěné dechové nástroje, vyvážená práce se smyčcovou sekcí a přirozený deklamační spád češtiny ukazují, že Smetana nerezignoval na vlastní melodické cítění ve prospěch pouhého napodobování wagnerovského modelu.

Vyvážené individuální výkony a bezpečná souhra

Jedním z vrcholů prvního disku je hned vstupní výstup „Vy, kmeti, Leši“ v podání Kateřiny Kněžíkové. Ačkoliv máme titulní roli historicky spojenou s robustním, až wagnerovsky monumentálním dramatickým sopránem Emy Destinnové či Evy Urbanové, primárně lyrický soprán Kněžíkové dokazuje, že k této postavě lze přistoupit i jinak. Místo mramorové sochy či nadpozemského zjevení přináší pěvkyně postavu zbavenou těžkopádnosti: její Libuše není jen přísnou panovnicí, ale především citlivou a milující ženou, která prožívá vnitřní napětí i obavy.

Tam, kde nelze sázet na masivní objem zvuku a přezpívat orchestr monstrózní silou, upoutává Kněžíková obsahem, precizní dikcí a vytříbenou prací se slovem. Dokáže skvěle frázovat, odstínit barvu každé hlásky a text spíše vnitřně prožívat a vyprávět, což dává i slavnému závěrečnému Proroctví psychologickou hloubku a intimitu. Pěvkyně svůj hlas nijak nepřepíná do nepřirozených poloh; opírá se o přesnou kontrolu dynamiky, přirozenou rezonanci, lehkost výšek a přiměřené vibrato, díky čemuž v průzračných a křehkých pasážích Smetanovy partitury její hlas nezní upjatě. Takto niterné pojetí může plně vyznít jen tehdy, když sólistku citlivě podpoří dirigent. Jakub Hrůša s Českou filharmonií záměrně zjemnil orchestrální sazbu – nenechal vokální sazbu překrýt, ale naopak odkryl komornější plochy a barevné detaily instrumentace, čímž našel ideální prostor pro jemnější vokální odstíny.

Z druhého disku na sebe strhává pozornost fenomenální výkon Alžběty Poláčkové v roli Krasavy, zejména v jejím klíčovém výstupu „Můj otče, než-li nade mnou vznesete těžký soud“. Tuto vroucnou a dramaticky vypjatou obhajobu sopranistka zpívá s plamenným výrazem i láskyplným odhodláním. Působivým mužským protějškem je jí senzitivně ztvárněný Přemysl v podání Adama Plachetky, který místo snadného patosu sází na civilní a zemitý projev. V jeho stěžejní árii „Již plane slunce“ stojí za povšimnutí nejen příkladná výslovnost, ale i suverénně vyklenutý dynamický oblouk, jenž se neztrácí ani pod hutným crescendem orchestru. Vynikající souhru a zvukovou oporu zde sólistovi poskytují ušlechtilé lesní rohy s dalšími žesti i měkce „dýchající“ smyčce České filharmonie.

Symetrálu příběhu vnímají i představitelé obou znesvářených bratří. Martin Bárta propůjčuje prchlivému Chrudošovi patřičnou hlasovou úsečnost, temnější témbr a strhující energii, aniž by sklouzával k vnějškové afektovanosti. Jeho bratra Šťáhlava vybavil Richard Samek kultivovaným, svítivým lyrickým tenorem, který s Bártovým dramatickým projevem vytváří přesvědčivý kontrast. Smířlivý tón do rodinného sváru vnáší Václava Krejčí Housková jako Radmila, jejíž unikátní a vroucný alt zklidňuje rozjitřené emoce v ansámblových scénách.

Pevnou oporu celku dodávají také Jan Šťáva jako rozvážný Lutobor, vládnoucí znělým, sonorním basem s přirozenou otcovskou autoritou, a famózní Jiří Brückler, jehož Radovan zaujme ušlechtilou barytonovou kantilénou a přehlednou deklamací. Půvabným osvěžením ve druhém dějství je intonačně čisté a barevně lahodící kvarteto ženců (Eva Esterková, Tamara Morozová, Jarmila Vantuchová a Martin Šrejma), které do třetího výstupu vnáší bezprostřední lidovou prostotu.

Samostatnou kapitolou je výkon Pražského filharmonického sboru pod vedením sbormistra Lukáše Vasilka – těleso zpívá s naprosto vyváženou srozumitelností, dynamickou pružností a strhující zvukovou kompaktností, která Smetanovým sborovým scénám dodává ryzí majestátnost.

Nová kapitola v interpretační tradici a apel k dnešku

Cenný kontext pro poslech celé nahrávky nabízí ohlédnutí za interpretační tradicí titulní postavy. Ta vede v dlouhé linii od Marie Sittové a Růženy Maturové přes Emu Destinnovou až k meziválečnému působení Václava Talicha, pod jehož vedením ztvárnila roli Marie Podvalová. Následovaly další odlišné přístupy – lyrické pojetí Ludmily Červinkové či Milady Šubrtové, dramatická přímočarost Naděždy Kniplové, textová zřetelnost Gabriely Beňačkové i znělý přednes Evy Urbanové. Lze bez nadsázky konstatovat, že od časů referenčních nahrávek pod taktovkou Aloise Klímy, Jaroslava Krombholce, Zdeňka Košlera a Olivera Dohnányiho se v domácí diskografii neobjevil počin tak přesvědčivý, po všech stránkách kompetentní a umělecky ambiciózní, jakým je právě toto nastudování Jakuba Hrůši.

Nemalou devízou kompletu je fakt, že jde o živý koncertní záznam se vším všudy – nese v sobě neopakovatelné napětí přítomného okamžiku, autenticitu a souznění účinkujících s publikem, které hudební režisér Jiří Gemrot a mistr zvuku Filip Beneš zachytili ve zvukově fantastické, doposud neslýchané kvalitě. Dramaturg Daniel Jäger v doprovodné studii výstižně poznamenal: „Mnohé národní opery romantické epochy vyrůstají z obrazů revoluce, války nebo boje za svobodu. Zakládajícím momentem českého státu však u Smetany je akt smíření. Přemysl není povolán jako vojevůdce ani dobyvatel, je povolán jako ten, kdo má společně s Libuší vytvořit stabilní a spravedlivý řád.“ Právě toto téma plně rezonuje na třetím disku, který vyplňuje závěrečné dějství – Proroctví. Jde o oslavu smíření a dohody, jež zabránila dalším rozbrojům, přičemž téměř patnáctiminutový závěr představuje skutečnou apoteózu a věštbu, kterou lze metaforicky vztáhnout i na dnešní časy.

Přání, že se drahý český národ ještě dočká krásných dnů, je dnes – v době, kdy českou kulturu ovládl ministr povýtce nekulturní – více než aktuální. Když si posluchač odmyslí dobové obraty plné všemožných „aj“, „hle“ a „ha“, zjišťuje, že podstata zůstává stále stejná. Kéž by se svornost vrátila a český národ překonal to, co „mlha oku zahaluje a mnoho skrývá zkalenému zraku“. Libuše a její protagonisté jsou živoucí entitou, jejíž silný vzkaz je současně i vzkazem dnešních českých umělců: skutečné umění nikdy nebude poklonkovat diletantům, lumpům a prospěchářům. Smetanova opera totiž ve své nejhlubší podstatě není ničím jiným než vírou, že i v tom největším průšvihu dokážeme najít sílu vzdorovat zmaru, který kolem sebe šíří ti, co nedokážou vládnout ani sami sobě. Je to především dílo o naději – a tu si zasloužíme nikoli pasivitou, ale cílevědomými kroky, které napraví napáchané škody. Frenetický potlesk, který se v samém závěru nahrávky po doznění posledního akordu strhne v sále, je nejlepším důkazem, že lidé v Rudolfinu tomuto vzkazu beze zbytku porozuměli.

Plusy:

• Oproštění od vnějšího patosu ve prospěch hudební architektury a nadčasového poselství
• Elektrizující atmosféra živého koncertního záznamu se spontánním přijetím publika
• Mimořádně plastický výkon České filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši a precizní Pražský filharmonický sbor
• Psychologicky odstíněné vroucí pojetí Kateřiny Kněžíkové a vyrovnané výkony všech ostatních sólistů
• Vynikající doprovodná studie Daniela Jägera v bookletu a zvukově referenční, prostorově čitelný záznam z Rudolfina

Minusy:

• Ačkoliv je nahrávka nasnímána naprosto fantasticky a po zvukové stránce lze těžko hledat lepší záznam, pořád jde o médium, které člověk nevidí. I když šlo o koncertní, nikoli scénické provedení, posluchači doma přece jen chybí bezprostřední osobní kontakt, vizuální vjem a plná prostorová představa sálu. Je skvělé, že tento mimořádný snímek existuje pro historii – navzdory obavám, zda se v dnešní prchavé době sociálních sítí a internetového poslechu dostane do tak širokého povědomí, jak by si zasloužil. Zároveň však zůstává připomínkou, že sebepovedenější zvukový záznam je vždy svým způsobem náhražkou, která živou účast nenahradí. Nechť to ale nevyzní jako výtka nahrávce, nýbrž jako podnět k tomu, abychom vyráželi za živým uměním a skutečnými lidmi, kteří si nehrají na osobnosti na sítích, ale na pódiích jimi doopravdy jsou.

Bedřich Smetana: Libuše – Slavnostní opera o 3 dějstvích (libreto Josef Wenzig, český překlad Ervín Špindler) Kateřina Kněžíková /Libuše/, Adam Plachetka /Přemysl ze Stadic/, Martin Bárta /Chrudoš od Otavy/, Richard Samek /Šťáhlav na Radbuze/, Jan Šťáva /Lutobor z Dobroslavského Chlumce/, Jiří Brückler /Radovan od Kamena Mosta/, Alžběta Poláčková /Krasava/, Václava Krejčí Housková /Radmila/, Eva Esterková, Tamara Morozová, Jarmila Vantuchová, Martin Šrejma /Čtyři ženci/.

Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek. Česká filharmonie, dirigent Jakub Hrůša. Nahráno ve dnech 27., 28., 30. května a 13.–14. června 2024 ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze během zkoušek a koncertů festivalu Pražské jaro a příprav na festival Smetanova Litomyšl. Mistr zvuku Filip Beneš, hudební režie Jiří Gemrot. Celkový čas: 2:42:47. Supraphon SU 4378-2. 2026