Ivo Kahánek a Balet NdB 3

Janáčkova tvorba, která měla hluboké kořeny v lidové hudbě, je věnována také klavíru, skladatelovu snad nejintimnějšímu nástroji.

První řada klavírního cyklu poetických skladbiček Po zarostlém chodníčku vznikala postupně v letech 1900, 1908 a 1911. Pět skladeb cyklu napsal Janáček v roce 1900, tedy ve svých 46 letech. Vyšly jako drobné kusy pro harmonium v sešitech Slovanské melodie, které vydával ivančický učitel Emil Kolář. Na rozšíření cyklu měl svůj podíl redaktor Jan Branberger, jenž v roce 1908 smluvil vydání skladeb u pražského nakladatele Bedřicha Kočího. Tento nakladatelský zájem o vydání stávajících skladeb vedl Janáčka ke kompozici dalších částí, takže cyklus se rozrostl na deset čísel, ke kterým skladatel přiřadil poetické názvy. Tyto drobné, intimní skladbičky přinášející některé skladatelovy vzpomínky, se dnes řadí k jeho nejznámějším a nejhranějším dílům.

Klavírní cyklus V mlhách Janáček dokončil v dubnu 1912. Nedlouho předtím, v roce 1910, se přestěhoval s manželkou a hospodyní do nového domku v zahradě varhanické školy a tam, schován před světem, s podlomenou sebedůvěrou a v melancholickém rozpoložení, zkomponoval své poslední rozsáhlejší dílo pro sólový klavír. Pracoval na něm krátce poté, co vyslechl klavírní skladby francouzského skladatele Clauda Debussyho, a jeho snové, melancholické dílo tak ne náhodou nese prvky hudebního impresionismu. Cyklus V mlhách získal první cenu ve skladatelské soutěži Klubu přátel umění, který měl vítězné dílo publikovat. Janáček však přenechal možnost vydat skladbu tiskem svému žáku Jaroslavu Kvapilovi, druhému laureátovi soutěže. Cyklus V mlhách poprvé zazněl v interpretaci Marie Dvořákové v Kroměříži 7. prosince 1913.

Vznik Janáčkova Capriccia souvisí s osudem Otakara Hollmanna (1894–1967), nadějného hudebníka studujícího před první světovou válkou hru na housle, který v důsledku válečného zranění ruky zůstal trvale invalidní. Hollmann se ale nevzdal a po válce začal studovat, jako jednoruký, klavírní hru. Neuspokojovaly jej však úpravy skladeb původně určených pro dvouruční hru. Obracel se proto na skladatele s tím, aby mu napsali původní skladbu pro levou ruku. Oslovil takto i Leoše Janáčka, který ale na výzvu zkomponovat skladbu pro jednorukého hráče nejprve zareagoval po janáčkovsku ostře a nevybíravě: „Dětinské – co chcete hrát jednou rukou? Těžko tančit tomu, co má jen jednu nohu“. Když však klavíristu slyšel hrát, pravil, že o tom ještě bude přemýšlet. Ačkoliv Hollmann v úspěch příliš nevěřil, v Janáčkovi zrála v pravdě geniální skladba. Na podzim roku 1926 dokončil své Capriccio pro klavír levou rukou a dechové nástroje a sdělil Hollmannovi v dopise z 11. 11. 1926: „Napsal jsem Capriccio. Víte, jen pro jednu ruku psát, to byla schválnost až dětinská. Bylo třeba důvodů jiných a příčin věcných a vnitřních. Když se všechny dostavily a střetly – pak povstalo dílo.“ Ve čtyřvěté skladbě klavír doplňuje flétna (pikola), 2 trubky, 3 trombóny a tenorová tuba. Capriccio mělo premiéru v Hollmannově podání 2. 3. 1928 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze a dnes patří k hojně uváděným skladbám po celém světě.

Text: Jiří Zahrádka